Všechna zklamání jsou dobrá, protože všechny iluze jsou špatné

Rozhovor s PhDr. J. Šolcem, dlouholetým předsedou Etického fóra ČR, pro „Závislosti“.

Redakce: Scházíme se spolu právě po půldruhém roce opět nad užším etickým tématem, což našemu časopisu se zřejmým odborným zaměřením jistě není vzdálené. V čem vy osobně prioritně spatřujete škodlivost závislosti?

Šolc: Život je bezpochyby to nejcennější, co člověk má… Maně mě ale napadá, že to neplatí stejně pro každou etiku. Bin Ládinova výzva, adresovaná nám všem několik dní po 11. září 2001, dokazuje, že není nad lidstvem jediná společná etika, ale že je dána rozdílným kulturním okruhem, především ovšem - byť pro nás dnes už skrytě - náboženskou tradicí, v tomto případě zdeformovanou a zneužitou. Jeho slova: „Vaši muži milují život, naši muži milují smrt. Kdo z nás má lepší předpoklady zvítězit?“ vyjadřují nejen neúctu k životu, ale mimo jiné i ten zřejmý strategický problém naší možné obrany. Přesto a právě proto: pro nás je prioritou život sám, jak říkají filozofové „bytí ve světě“. Závislost znehodnocuje evidentně samo naše bytí, náš život.

R: A s ohledem na vymezenější etické priority?

Š: Závislost především snižuje lidskou důstojnost, vystupňovaná závislost ji destruuje. Vysoce závislý člověk si jednoznačně a na každém kroku přiznává svou lidskou bídu a až na extatické chvíle, jichž s časem ovšem ubývá, prožívá neúctu k sobě samému. Jakou hodnotu má pak takový život? Jeden literární klasik řekl, že „bez odpovědnosti se žije lehce, ale málo“, bez sebeúcty založené na lidské důstojnosti je to nepoměrně ještě horší.

R: Etika jako filozofická disciplína pracuje s velmi abstraktními pojmy, což pro mnohé ztrácí zajímavost a tím i ochotu naslouchat. Někomu pojem „lidská důstojnost“ mnoho konkrétního neříká… Mohl byste svou tezi nějak přiblížit či ilustrovat?

Š: V etice se skutečně nesetkáváme často s grafy, vzorci a matematickými symboly, ale s příběhy jako ilustracemi soudů etické povahy ano. Polská televize uvedla před několika lety v nejsledovanějším večerním vysílacím čase zajímavý program. V studiu se měl sejít k polemickému duelu snad nejvýznamnější evropský disident Adam Michnik se „svým“ někdejším pronásledovatelem, důstojníkem komunistické politické policie, který mu po roky ztrpčoval život. Ten večer bylo takříkajíc celé Polsko v křesle před obrazovkou. Sotva aktéři vstoupili, Michnik přistoupil k svému pronásledovateli a podal mu ruku. Druhý den se na něj ovšem snesla vlna kritiky, že to neměl dělat. On se ale bránil nezvyklým vysvětlením asi v tomto duchu: „Ten muž se vůči mně bezpochyby dopustil právních přestupků i morálních poklesků. Ale je tu na světě stále s námi, má možnost se změnit. A já mu tu šanci podáním ruky veřejně stvrdil. Respektoval jsem totiž jeho lidskou důstojnost. Asi ho nikdy ve své redakci nezaměstnám a nestane se mým přítelem, ale tu šanci jsem mu před svým svědomím dát musel. Navíc já jsem dneska historicky vzato vítězem a vítězům sluší velkorysost. A jako křesťan vnímám souvislost mezi lidskou důstojností a nesmrtelnou duší.“ Přibližně těmito slovy, jež by byla snad v každé sněmovně kvitována posměchem, podal Michnik svou představu lidské důstojnosti.

R: Váš příběh vybízí k další otázce. Je náboženské přesvědčení člověka zárukou morálnějšího a mravnějšího chování či jednání?

Š: I já vás bona fide rád chytím za slovo, hned dokonce za tři slova, než vám odpovím, a to jen proto, abychom si dál lépe rozuměli. Použil jste ve své otázce slovo přesvědčení a já to velmi vítám. Přesvědčení je totiž prožité nebo hluboce procítěné poznání, které nás silně prostupuje a formuje narozdíl od pouhé vědomosti.
Jeden nepodložený příběh vypráví, že moudrý Sókratés byl dotázán jistým aténským spoluobčanem, „proč lidé nedělají ani to, o čem vědí, že je správné…“ Odpověď byla překvapivá, leč přesvědčivá: “Právě proto, že to jenom vědí, ale nejsou o tom přesvědčeni“. Naše překotná doba nás nutí, abychom své vědomí naplňovali sumou vědomostí, které nemáme čas prožít, ověřit si zkušeností. Proto jsou naše poznatky mělké, proto je náš život často receptivní, žitý jako doporučení. Rovněž slov morálka a mravnost používáme v běžné řeči jako synonym, slov stejného významu, ale od dob Immanuela Kanta mají v etickém kontextu rozdílný význam; slovem morální označujeme jen takové jednání, které je v souladu s naším přesvědčením nebio svědomím, tedy tím, co vychází z našeho nitra. Pojmem mravné pak nazýváme jednání, jež je v souladu se společensky platnými a převážně dodržovanými normami. Eticky jednající člověk proto pro své jednání zvažuje oba postoje a snaží se nalézt mezi nimi soulad.

R: A zpět k předchozí otázce…

Š: Nejsem praktikující křesťan, ale jsem si jist, že např. každý upřímný biskup by vám odpověděl, že zná deklarované křesťany s velmi vlažnou vírou a s problematickým chováním, a naopak zná bezvěrce s pevnými morálními zásadami, nadto ochotné kdykoli ku pomoci. Jsem si ale stejně tak jist, že člověk, který žije v pevném hodnotovém řádu v obci svého sboru podle evangelia a s opravdovou vírou v konečné odměnění dobra a potrestání zla, má pro dobré a mravné jednání lepší předpoklady. Nadto bývá bohužel i pro posměch, neboť je mu prý jeho víra „napřekážku“ místo ku prospěchu. Náš liberální a sekulární svět pozbyl jasného povědomí o tom, „co je správné a co nesprávné“ – nemyslím teď na to, co je prospěšné či neprospěšné – a nejhorší je, že nám stále víc chybí i dobrá vůle snažit se o takové rozlišování. Co je správné a co nesprávné dnes určují převážně média. A to mě někdy děsí…

R: Jak se tedy chovat?

Š: Jeden současný filozof řekl, že „etika je slovo, ale slušnost je čin“ . Nebazírujme na etice, je to jen praktická filozofie, nadto je to „disciplína tak těžká, že by bylo nejvýhodnější se jí vyhnout“. Jde nám o tu masarykovskou slušnost, kterou položil do základu rodící se demokracie, „nebát se a nekrást“. Všimněte si, že každý podrazák, tunelář nebo lump se vás začne velice pohrdavě a zdánlivě sofistikovaně až arogantně ptát „co je to slušnost?“ Slušnost je přirozené chování na základě úcty k druhému a se schopností vcítit se. Prof. Cepl, bývalý ústavní soudce a expert na mezinárodní právo, nedávno v rozhořčení řekl, že „lidé jsou už nemocní z toho, že nevědí jak se chovat.“ A jurista ví nejlépe, že bez společenské slušnosti, je i právo nevymahatelné a společnost se ocitá v bludném kruhu přinejmenším „blbé nálady“. Chceme-li pregnantní ilustraci, nahlédněme do nedalekého Ruska, zdevastovaného sedmdesátiletou vládou bolševické moci a rychlým nástupem netušené moci peněz.

R: Máte po ruce nějaké stručné doporučení, které by eticky obstálo a pro které netřeba prostudovat celou etickou knihovnu?

Š: Etika chce být „oporou správného vedení života“, někdy je po platónsku nazývána „péčí o duši“ anebo „střelkou kompasu ukazující k pólu dobra“. Doporučuje, narozdíl od práva si nevymáhá. Zajímají ji v první řadě ani ne tak naše činy jako spíše motivy těchto činů, proč co děláme. Asi podle staré moudrosti, že když dva dělají totéž, není to totéž. Představte si dva sportovce, kteří na stadionu intenzivně trénují, takže všechno je na první pohled v pořádku. A přesto jednomu bychom přiznali etický predikát, trénuje totiž podle nabytého přesvědčení, že tréninkem dosáhne lepších výsledků a tím i více radosti a uznání, trénuje kvůli sobě. S druhým je to jiné… trénuje sice stejně intenzivně, ale jen proto, že ho právě sleduje trenér, jinak by si lehnul do trávy.
A to doporučení… Existuje obecná shoda, že „etika v kostce“ je vyjádřena tzv. prvním Kantovým zákonem, který v stručnosti říká, aby se každý choval tak, jak si přeje, aby se i jiní chovali k němu, a aby se naopak nechoval tak, jak si nepřeje… Je to velmi jednoduché, a přesto to nefunguje. Přitom je zřejmé, že všeobecným dodržováním takového postoje by se svět rázem proměnil k lepšímu. Je to současně hlavní princip námi v Etickém fóru ČR prosazované prosociální etiky.

R: Při vašich slovech se mi vybavuje rozšířený názor, že naší morální krizí jsou vinni především politici, že jejich chování je v rozporu s jejich prohlášeními, že jejich „levice dobře ví, co dělá pravice“ – pojímáno tu eticky, ne politicky. Souhlasíte s takovým názorem?

Š: Při každé přednášce i besedě tenhle názor zazní, a to bez výjimky. Přesto bývám se souhlasem zpravidla zdrženlivý. Jednou věcí je totiž evidentně nízká politická kultura naší veřejné scény, chybí jí tradice a politické elity hodné toho slova zatím neměly čas se vytvořit. Připomíná mi to Masarykova slova, když hovořil už v dvacátých letech „o tom našem Kocourkově a Hulvátově“. Jinou věcí je citlivé umění spojovat morálku s politikou v té nepřestávající, substanciálně metodické snaze politiky o kompromis. Mravnost politiky je totiž „mravností vnějšího prospěchu“, nečekejme od ní dodržování individuálních ctností, jakkoli Masaryk k tomu nabádal. Aby si politik zachoval osobní integritu, musí během své kariéry neustále řešit trojí záludný rozpor: mezi svým svědomím a stranickou povinností, mezi ctí nebo ctností a osobním prospěchem a konečně mezi věrností idejím a vlivem pudových, emociálních impulzů. Naše kritika politiků bývá často moralistní rétorikou z neznalosti. Politika sice musí odpovídat etickým měřítkům, ale nemůže být určována jenom etickými postuláty. Politik je především bojovníkem za zájmy určitých vrstev občanů, ne všech. Neočekávejme proto v tomto směru od politiky mnoho, nebudeme zklamáni. Nebo se nevyhneme poznání, že „všechna zklamání jsou dobrá, protože všechny iluze jsou špatné“. Je to koneckonců naše šestnáctiletá cesta od okouzlení politikou až k současné nezbytné skepsi.

Aktuality

Nový bankovní účet od 1. 7. 2017: 2901234989/2010
v 8.30 na MŠ Šiškova, Praha 8 (5 min pěšky od metra C – Ládví)
Kurz Etické výchovy od 30. 9. 2017, ZŠ ...
Nový seminář provede účastníky prostředím internetu a...
Partneři Podporují nás
© 2012 Etické fórum České republiky