Patří etická výchova do českých škol?

Mgr. Pavel Motyčka, časopis Rodina a škola, 5/2007


V lednovém čísle vyšel rozhovor s prof. Vladimírem Smékalem na téma: „Jak navodit ve škole dobré klima“. Z odpovědí tohoto našeho předního psychologa vyplývá, že nastolit lepší psychosociální a duchovní pohodu ve škole může mimo jiné systematičtější zavádění etické výchovy. V následujících řádcích bych proto chtěl přiblížit myšlenky, cíle a program projektu, který si neosobuje právo být jedinou možností, jak proměnit české školství. Je pouze jednou z alternativ, jejíž předností je systematičnost, ucelenost a logická návaznost programu, vědecky ověřený pedagogicko-psychologický základ a tendence řešit výchovné problémy preventivně - pozitivní motivací žáka.

Na úvod je nutné podotknout, že název etická výchova může být zavádějící. Mnozí lidé si z něj odvozují, že náplní hodin tohoto předmětu jsou filozofické rozhovory nad etickými problémy současnosti. To je ale omyl. Etická výchova je projekt, který se snaží praktickým nácvikem sociálních dovedností formovat morálně vyzrálého člověka, který se vyznačuje komunikativností, kreativitou, zdravým sebevědomím, pozitivním hodnocením druhých a především prosociálním stylem jednání. Prosociálnost je sjednocující hodnotou celého projektu. Ten proto v současnosti nese název: etická výchova – výchova k prosociálnosti.

Jak se chová prosociální člověk? Snaží se být užitečný druhé osobě, skupině lidí nebo sociálnímu cíli, bez toho, že by očekával odměnu. Synonymem je tedy altruismus nebo láska agape. A proč právě prosociálnost jako základ projektu? Není takové chování spíše projevem slabošství? Nepotřebuje dnešní doba spíše lidi, kteří se umí prosadit? Pro odpověď se musíme vrátit do roku 1964. Kitty Genovese se 13. března vracela okolo třetí hodiny po půlnoci domů z práce. Před jejím domem v jedné čtvrti v New Yorku ji napadl muž a několikrát ji bodl nožem. Žena začala volat o pomoc a její křik vystrašil útočníka a ten utekl. Za nějaký čas se ale vrátil a ženu ubodal. Při vyšetřování případu se zjistilo, že nejméně 38 sousedů, které probudil křik napadené ženy, přihlíželo po 35 minut z oken svých bytů útoku, a přesto nepřišli na pomoc a ani nezavolali policii. Na policii zavolal až jeden muž po dokonání vraždy, ale to se nejprve telefonicky zeptal svého přítele, zda je to vhodné, aby případ policii oznámil. Tato událost rozpoutala v USA bouřlivou diskuzi a objevila se celá řada psychologických výzkumů, které se snažily odpovědět na otázku, co ovlivňuje charakter člověka v podobných situacích. Psychologové D. Solomon, E. A. Wynne a mnozí další nezávisle na sobě zjistili, že rozhodujícím faktorem pozitivního vývoje charakteru je prosociálnost. Jednoduše řečeno: Pokud si dítě osvojí prosociální postoje a styl chování, s velkou pravděpodobností vyroste v charakterního člověka. Závěry bádání přijal i španělský psycholog R. Roche, který se ve svých výzkumech zaměřil na skutečnosti, které ovlivňují rozvoj samotné prosociálnosti. Díky výsledkům zkoumání objevil 15 faktorů. Ty se staly základem projektu, který realizoval na katalánských školách pod názvem Výchova k prosociálnosti. Prvních deset se týká žáků. Jsou to sociální dovednosti, které podmiňují rozvoj prosociálního chování a tvoří program, tj. náplň hodin etické výchovy. Zbylých pět položek se týká chování vychovatelů. Dávají odpověď na otázku, jak mají jednat, pokud chtějí mít pozitivní vliv na rozvoj prosociálního chování u dětí. V devadesátých letech minulého století byl projekt výchova k prosociálnosti s částečnými úpravami a doplněními přejat do slovenského školského systému pod názvem etická výchova. Od školního roku 1993/1994 se etická výchova na Slovensku vyučuje na základních a středních školách jako povinně volitelný předmět v alternativě k náboženské výchově. A slovenskou alternativu etické výchovy se snažíme prosadit i v českém školství.

Program etické výchovy naplňuje učitel skrze zážitkové aktivity. Primární je prožitek žáka, který vzniká při aktivním řešení nejrůznějších problémů a životních situacích. Po každé aktivitě ale musí následovat reflexe (skupinový rozhovor), kterou učitel usměrňuje svými otevřenými otázkami a která může proměnit zážitek při aktivitě ve zkušenost. Tu pak dítě může uplatnit v praxi. Bez kvalitní reflexe by zážitek neměl skoro žádný význam pro život žáků. R. Roche ale v hodinách výchovy k prosociálnosti nechtěl zůstat jenom u zážitku a reflexe. Pokouší se měnit postoje a styly jednání žáků. Na základě vlastních zkušeností vytvořil čtyřfázovou metodu nácviku sociálních dovedností, kterou doporučuje začlenit dle časové možnosti do každé hodiny etické výchovy.

V první fázi probíhá senzibilizace nebo-li zcitlivění pro téma. Cílem je pomoci žáku, aby skrze zážitek pochopil určitý problém a tím význam a smysl tématu, o kterém se hovoří. Senzibilizace nezahrnuje jenom pochopení tématu, ale i emocionální ztotožnění se s představovanou hodnotou. Mezi typické formy práce na tomto stupni patří například pozorování, rolové hry, skupinové rozhovory atd. U malých dětí se osvědčil rozbor pohádek nebo jednoduchých příběhů. Učitel v žádném případě děti k aktivitám nenutí. Na základě své praxe mohu vychovatele uklidnit, že děti tuto instrukci nezneužívají, protože zajímavá činnost je přitahuje.

Druhá fáze je velmi důležitá. Je to doba již zmiňované reflexe. Typickou formou práce je skupinový dialog nebo prezentace práce v malých skupinách s následným hodnocením. Je vhodné vést reflexi tak, že děti sedí v kruhu. Zdůrazníme tím vzájemnou rovnost a požadavek, že z našeho společenství se důvěrné informace nevynáší. Kruh rovněž umožňuje učiteli vystupovat spíše v roli moderátora, který svými otázkami podněcuje žáky k vyjádření vlastního názoru. Obrovskou chybou proto je, když se učitel snaží názory hodnotit. Nemůže se pak divit, když se děti bojí diskutovat. Během reflexe se může stát, že některé děti zažijí atmosféru důvěry a snaží se svěřit se svými intimními problémy. To však skupina nemusí unést. Proto je vhodné, když učitel členy skupiny varuje před divokou (nepřiměřenou) upřímností.

V třetí fázi probíhá nácvik sociální dovednosti ve třídě. Žáci se učí experimentovat s určitým typem chování v umělém prostředí. Jako vhodná metoda se osvědčilo hraní rolí, scénky, slohové práce, interview se skutečnými nebo fiktivními osobami atd. Během nácviku vychovatel dává žákovi zpětnou vazbu např. pochvalou při sebemenším pokroku. Ocenění je totiž důležitým výchovným prvkem, protože posiluje správné způsoby chování. Provede-li žák danou aktivitu nesprávně, je vhodné ho na to upozornit spíše nepřímo, například zopakováním instrukce.

Poslední fáze je opět velmi důležitá, ale v hodinách etické výchovy často opomíjená. Jde o vytvoření reálné zkušenosti, skrze kterou se snažíme zaměřit pozornost žáka na přenesení naučené sociální dovednosti do skutečného života. K tomuto účelu slouží následující metody: záznamy pozorování chování lidí v okolí, vedení deníku o vlastních každodenních zkušenostech, výstřižky z časopisů a novin týkající se probíraného tématu, rozhovory v rodině na zadané téma atd. Bez přenosu zážitku z hodiny do reálného života by nácvik sociální dovednosti byl neúplný a hodiny etické výchovy by ztratily smysl.

Konkrétní seznam témat (deset faktorů z výzkumů R. Roche) etické výchovy je velmi pestrý. Žák by se měl naučit:

  • Aktivně naslouchat, otevřeně a pravdivě komunikovat.
  • Přijmout sebe, poznat své dobré i stinné stránky.
  • Pozitivně hodnotit druhé, vyslovit uznání, pochválit.
  • Problémy řešit tvořivě a rozvážně.
  • Vyjadřovat svoje city a postoje otevřeně, ale ohleduplně.
  • Umět se vcítit do myšlení a citů druhých.
  • Překonávat pasivní a agresivní reakce, reagovat asertivně.
  • Zvolit si pozitivní vzory.
  • Ochotně poskytnout fyzickou pomoc a službu, darovat, podělit se (i se zkušenostmi), poradit a potěšit.
  • Být citlivý na potřeby společnosti, být prosociální i vůči členům jiných etnických, náboženských, politických a kulturních skupin, snažit se o komplexní prosociálnost.

V klasických učebnicích etické výchovy se seznam znázorňuje jako schodiště o deseti schodech. Zdolávání jednotlivých schodů symbolizuje osvojování sociálních dovedností od nejjednodušších k nejobtížnějším. Základem všech mezilidských vztahů je komunikace, proto představuje první schod. Naopak nejtěžší je pro člověka být prosociální i vůči lidem odlišných názorů. Proto poslední schod symbolizuje vrchol projektu tzv. komplexní prosociálnost. Pořadí v seznamu není také nahodilé. Osvojení předcházejících dovedností je nutným předpokladem pro naučení se dovednosti nové. Tak např. se musíme nejprve naučit mít v úctě sebe sama a teprve potom můžeme pozitivně hodnotit druhé. Nebo je nutné se nejprve naučit vyjadřovat vlastní pocity a teprve pak můžeme být empatičtí vůči druhým. Toto logické uspořádání projektu nás vede ke snaze prosadit do českých škol samostatný předmět. Aplikace jednotlivých témat programu etické výchovy odděleně do zavedených školních předmětů je možná, ale vytratí se tím myšlenková celistvost a kontinuita projektu.

Jak jsem již uvedl, R. Roche zjistil, že existuje pět dovedností, které by si měl osvojit vychovatel, aby rozvíjel prosociální chování u svých žáků. Nyní bych se nad nimi krátce zamyslel. První je bezpodmínečné přijetí žáka. Akceptace vyjadřuje skutečnost, že dítě je pro někoho žádoucí, a tudíž je i pro něho vysoce ceněno. Jestliže se dítě cítí být důležitým pro někoho jiného, je přijatelné i pro sebe. Základním mechanismem pro vytvoření sebepojetí dítěte je jeho bezpodmínečné přijetí. Bezpodmínečné přijetí však může být jak pro rodiče tak pro učitele obtížnou záležitostí. Ve výchovném procesu si o dítěti vytváříme určité představy, které podmiňují naše výchovné cíle. Pokud dítě plní naše očekávání, nemáme s jeho bezpodmínečným přijetím problémy. Stane-li se, že dítě naše očekávání nesplní, dáváme mu často nevědomě najevo, že není bezpodmínečně přijato. Z tohoto zjištění pak pro něj vyplývá závěr: Jestliže chci být akceptováno, musím splňovat podmínky pedagoga. Pro dítě pak může nastat neřešitelná situace, protože některé podmínky přijetí nedokáže splnit. Jestliže chce pedagog v takové situaci i nadále rozvíjet pozitivní vztah s dítětem, měl by změnit své postoje na základě osobního citlivého přístupu k žákovi.

Druhou dovedností ve výchovného stylu pedagoga je atribuce (připisování) prosociálnosti. Princip atribuce spočívá ve snaze připisovat dítěti vlastnosti, které chceme u něj rozvíjet. Na základě výzkumů je potvrzeno, že se dítě snaží chovat podle očekávání vychovatelů. Negativním příkladem z praxe nám mohou být třídy, o kterých se učitelé vyjadřují negativně (žáci se podle učitelů v této třídě špatně učí, nevhodně chovají atd.). Možná, že to jsou pouhé předsudky, ale během krátkého času se žáci podřídí očekávání učitelů. Naopak u tříd, kterým je dáno najevo, že jsou dobré a že se od nich očekává, že se budou dále pozitivně rozvíjet, dojde po určité době k rozvoji kladných sociálních dovedností. Někteří autoři tvrdí, že atribuce je z hlediska výchovy nejsilnějším psychologickým mechanizmem. Ze strany pedagoga vyžaduje pevné přesvědčení, že věřit a důvěřovat druhému je nejlepším způsobem, jak v něm vyvolat, nechat růst a rozvíjet pozitivní rysy, které potencionálně má.

Třetím faktorem je induktivní disciplína, kterou můžeme definovat jako usměrňování pozornosti dítěte na důsledky, které má jeho činnost na jiné děti. Indukce podporuje především empatii. Pro zařazení induktivní disciplíny do projektu mluví výzkumy, které dokázaly skutečnost, že tvrdě trestané děti málokdy vnímaly důsledky svých činů a přísný trest nezabránil opakování negativního činu. Došlo se naopak k závěrům, že děti, kterým matky vysvětlily důsledky jejich činnosti a zdůraznily přitom utrpení jejich kamarádů, měly sklon napravit své činy a soucitně reagovat na příkoří ostatních. V tomto směru docházíme k závěru, že induktivní disciplína přispívá k osvojení vnitřní sebekontroly žáků.

Čtvrtým faktorem je vybízení k prosociálnosti. To by mělo být v přiměřené intenzitě. Vybízení by mělo být podepřeno osobním příkladem pedagoga a spojeno s přijatelnými argumenty ve prospěch prosociálnosti. Velkým pomocníkem nám mohou být příběhy ze života prosociálních lidí. Přílišné a neustálé vybízení k prosociálnímu chování může u dítěte vyvolat odpor a způsobit opačné účinky.

Poslední dovedností pedagoga je umění na základě odměn a trestů vhodně stimulovat žáky k prosociálnosti. Základní odměnou ve výchově by měla být pochvala. Pochvala slouží jako jednoznačný prostředek zpevňování chování. Děti, které vidí, že jejich vychovatelé ostatní chválí, mají také tendenci jiné chválit. Pochvala podporuje sebevědomí. Ostatní typy odměn je nutné používat opatrně. Bohužel jsme si děti vychovali k tomu, že bez hmotné odměny nejsou ochotny nic vykonat ve prospěch druhých. Tresty etická výchova nezakazuje, ale doporučuje je používat opatrně a s vědomím, že trest působí jen tehdy, je-li v dosahu trestající osoba.

Na závěr bych chtěl poznamenat, že etická výchova počítá také se zapojením rodičů do výchovného procesu ve škole. Výchova je totiž v první řadě úkolem rodiny. Žáci dostávají konkrétní úkoly, které plní doma s rodiči. Snažíme se tím podporovat především komunikaci v rodině. Rodiče se také stávají těmi, kdo pomáhají svým dětem osvojit si sociální dovednosti v každodenním praktickém životě. Že je přitom nejdůležitější jejich osobní příklad, nemusím snad připomínat. Etická výchova tak skrze děti může vychovávat i dospělé. Prosociálnost totiž není jenom záležitostí velkých osobností lidských dějin. Měla by se stát součástí běžného života každého z nás. Pokud se nám to podaří, nemusíme se bát o budoucnost naší společnosti.

Použitá literatura:
FONTANA, David. Psychologie ve školní praxi. Praha: Portál, 1997
GOLEMAN, Daniel. Emoční inteligence. Praha: Columbus, 1997
KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Pozitivní psychologie. Praha: Portál, 2004
LENCZ, Ladislav. Pedagogika etickej výchovy. Bratislava: Metodické centrum, 1996
ROCHE-OLIVAR, Roberto. Etická výchova. Bratislava: Orbis Pictus Istropolitana, 1992
KOLEKTIV AUTORŮ. Na cestě s etickou výchovou. Praha: Etické fórum ČR, 2005

Aktuality

Diskusní fórum – říjen 2017.
Nový bankovní účet od 1. 7. 2017: 2901234989/2010
v 8.30 na MŠ Šiškova, Praha 8 (5 min pěšky od metra C – Ládví)
Kurz Etické výchovy od 30. 9. 2017, ZŠ ...
Partneři Podporují nás
© 2012 Etické fórum České republiky