Možnosti a meze etické výchovy na škole

Doc. PhDr. Soňa Hermochová, CSc., stručný obsah přednášky na konferenci Etického fóra dne 14. 10. 2006, poskytnutý autorkou v písemné podobě.


Stejně jako je tomu u ostatních věd, lze z historie psychologie odečítat problémy lidí, žijících v té které době. Jednotliví klasikové psychologie nepochybně reagovali na aktuální problémy a snad se dá s určitou nadsázkou říci, že ve své oblasti mohli intervenovat i do širšího společenského klimatu ve smyslu aplikování psychologických zásad mentálního zdraví populace. Jako příklad uveďme vliv myšlenek S.Freuda, který tím, že problematiku sexuality člověka zbavil společenského tabu, skutečně ovlivnil prožívání dalších generací.Dalo by se říci, že reagoval na jeden z palčivých problémů, který způsoboval jeho současníkům v životě problémy. Z toho, že sociální psychologie se (samozřejmě kromě jiných závažných problémů) začala zejména v době po druhé světové válce zabývat otázkou tzv. sociálních dovedností – dnes bychom užili jistě výraz kompetencí a jejich tréninkem, lze tedy snad právem usuzovat, že se otázky sociální percepce, komunikace, sociální interakce a kooperace stávaly viditelnými problémy.Vznik encountnerových skupin, T-grups, výcviku empatie je možno považovat za snahu zejména sociálních psychologů reagovat na problémy odcizení, které se ve společnosti pod vlivem změn životního stylu začaly projevovat.

Stále se zrychlující životní tempo a potřeba dosáhnout výš, dostat se dál, rychle rozkládá hodnoty naší společnosti a potřebu zvolnit a zamyslet se nad naším chováním, konáním i nad našimi pocity cítí stále více zainteresovaných odborníků. Nikdo nechceme žít v neustálém napětí a stresu a už vůbec nechceme, aby tak vyrůstaly i naše děti.

Právě změny v rodinném životě, který byl považován za hlavní prostředí socializace jedince vedly k závěru, že vedle rodiny je třeba na vývoj osobnosti zaměřit pozornost i tam, kde jsou na takové působení vytvořeny podmínky – tedy na školu. Nejde tedy pouze o výchovu, ale šíře o rozvoj osobnosti.

Bylo by jistě namístě dokumentovat skutečnost, jak se role školy, rodiny či koncepce výchovy mění v procesu globalizace. Je nespočet důkazů, jak prudký vývoj komunikačních a informačních technologií ovlivňuje život každého z nás. Je obtížné odhadnout, nakolik je v souladu s potřebami naší psychiky či naopak sám tyto potřeby determinuje. Obecně se poukazuje na to, že v rámci společenských změn, které probíhají globálně v celém světě, dochází k hluboké krizi hodnot. Filozofové hovoří o moderně, postmoderně i tekuté modernitě. Těmito pojmy se nebudeme hlouběji zabývat, ale je zjevné, že zrychlující se životní tempo (vzpomeňme jen rozdíl mezi dopravou dostavníky a nadzvukovými letadly nebo poslíčky s dopisy a mailováním) na nás klade stále vyšší nároky, pokud jde o orientaci v okolním světě. Nakolik se náš organismus a naše mysl dokáže s těmito novými, stále se měnícími a rychlejšími okolnostmi života vyrovnat? Máme všichni dostatečnou schopnost se novému životnímu tempu, rytmu, stylu přizpůsobit? Kolik informací můžeme zachytit, adekvátně zpracovat a použít? V jakých rychlostech se ještě můžeme spolehnout na své reakce? Ať se nám to líbí nebo ne, těhotenství trvá devět měsíců a není radno je urychlit, podobně jsou na tom i jiné aspekty člověka, jeho duše a psychiky.

Naše úvaha je tedy založena na předpokladu, že ať bude vliv změn sebesilnější, nebude člověk mít hierarchii potřeb uspořádánu tak, aby v ní chyběla potřeba seberealizace, komunikace s druhými, schopnost být s nimi v interakci, jednat eticky.

V úvahách o příčinách i důsledcích naznačených změn by bylo možno pokračovat ještě dlouho. V kontextu našeho tématu si především musíme položit otázku: Je třeba na všechny zmíněné a mnohé další okolnosti nějak reagovat v přípravě mladé generace na život? Stále přibývá signálů, že se tato příprava příliš nedaří; přibývá mladistvých delikventů, kriminálních činů se dopouštějí stále mladší jedinci, snižuje se věk prvního kontaktu s drogou atd. Bylo by poctivé si přiznat, že není zcela v pořádku svět, který jsme my dospělí těm mladým vytvořili, a že je stále složitější mladou generaci zaujmout, vést a formovat. Každý, kdo je v nějakém kontaktu s dnešní mladou generací, svým chováním, jednáním, tím čemu věří a co dělá, určitým způsobem formuje vizi, jak bude svět vypadat za padesát či za sto let.

To je okamžik, kdy nás naše úvahy mohou naplnit pesimismem. Jsme vůbec schopni se dohodnout na tom, jaký svět vlastně chceme? Stačí si zapnout rádio, televizi či vzít do ruky denní tisk a během několika minut se přesvědčíme, jak nejednotní v názorech jsou ti, kdo světu vládnou. Je tedy dobré uvítat snahu všech, kteří cítí odpovědnost nějakým způsobem zasáhnout do společnosti, i když sami vyrůstali a byli vychováváni ve zcela jiné společenské situaci. Hledají cesty, jak mladou generaci připravit do života, který bude po mnoha stránkách jiný než náš.

Část dospělých vyslovuje názor, že celý proces přípravy jedince pro budoucí život je výhradně záležitostí rodiny. Jiní jsou v této záležitosti skeptičtější. Na jednu rodinu vychází v současnosti v průměru 1,7 dítěte. Lze v takových podmínkách připravit jedince na život ve větších skupinách, práci v týmech a širší občanské společnosti? Odborníci by nepochybně dodali, že naše republika zaujímá v Evropě přední místo v rozvodovosti a existují školní třídy, ve kterých ani jedno dítě nevyrůstá ve své původní rodině. Většina rodičů navíc nemá hlubší pedagogické či psychologické vzdělání, přípravu pro život tedy nelze stavět pouze na rodině.

Paleta názorů, kdo by do procesu přípravy pro život měl a mohl vstoupit, je velmi pestrá. Jistý vliv mají nevládní a neziskové organizace, občanská sdružení, organizace mládeže apod. I přes dobré výsledky některých z nich se však nelze spolehnout na to, že pokryjí celou populaci mladých. Podmínku celoplošného působení splňuje pouze jediná instituce – škola. O možnostech školy podílet se na vzdělání a výchově se mezi učiteli i mezi rodiči trvale diskutuje. Příznivci a odpůrci názoru, že škola vychovávat má, však pojem „výchova“ chápou velmi odlišně. Lze se o tom přesvědčit, otevřeme-li kterýkoli naučný slovník. Dočteme se, že výchova je proces, v němž společnost (jednotlivci, skupiny i instituce) v souladu se svými reprodukčními potřebami, zájmy a cíli působí na jednotlivce, a utváří tak individuální předpoklady k zastávání společenských pozic a rolí u další generace a její předpoklady k využití a rozvinutí hodnot dané kultury.

A právě proto, že změny v životnímu stylu, kde přímý kontakt s druhými je nikoli doplňován, nýbrž nahrazen kontakty zprostředkovanými, spojili se ti, kdo se domnívají, že tento vývoj není žádoucí a pokoušejí se změnit školní prostředí tak, aby jistému novénu a naléhavému nároku na převzetí vyšší míry odpovědnosti za výchovu dostála a hledají nové způsoby interakce učitelů mezi sebou, učitelů s žáky a s rodiči. Jde o celou řadu programů, ve kterých se využívá postupů, označovaných jako sociálně psychologický výcvik, osobnostní a sociální výchova, dramatická výchova, angažované učení, kolektivní vyučování, kooperativní učení atd.

Pestrost těchto programů dává naději, že každý z učitelů si v nich může zvolit ten, který je mu nejbližší. Nejde o to najít jednotný a jedině správný způsob výchovy určitého typu člověka, ale o to, podněcovat každého k dalšímu rozvoji celé osobnosti. Programy jsou vesměs koncipovány tak, aby prostřednictvím stimulace osobnosti učitele stimulovali i jejich svěřence.

V podstatě neplánovaným, nicméně velmi závažným vedlejším účinkem již probíhajících programů je efekt, který učitelé sami označují jako „dobíjení baterek“ – jakési prevence toho, co se označuje jako fenomén vyhoření, který z mnoha důvodů právě učitelský stav ohrožuje.

Využívání různých netradičních postupů v přípravě a dalším vzdělávání učitelů získává mnoho příznivců. Tyto postupy se snaží reagovat na problémy, které se v současnosti objevují v životě mladých lidí (drogy, kriminalita, šikana, agresivita atd.) a vybavují tak učitele k prohloubení zájmu i o etickou stránku života.

Že taková představa o ovlivnění populace budoucích obyvatel země na společenské midi úrovni je realistická, lze vyčíst i z průzkumu, který byl realizován na katedře psychologie FFUK.Týkal se otázky, čeho si současní učitelé nejvíce vážili u svých učitelů.Ukázalo se, že učitelé jsou viděni jako nositelé životních a odborných vědomostí a dovedností, ale nejméně stejně závažný je jejich vzor v chování. V sociální situaci, kterou vytváří vztah učitel – žák se uplatňuje celá řada mechanismů sociálního učení: nápodoba, identifikace apod. V důsledku těchto procesů si žáci vědomě, ale daleko častěji neuvědoměle zvnitřňují vzorce chování, které reprezentují jejich učitelé. Závažnost tohoto procesu, který ovlivňuje všechny stránky rozvoje osobnosti žáků a má dopad nejen na celý život každého jednoho žáka, ale i na stav společnosti jako takové, si učitelé ne vždy plně uvědomují, nepracují s faktem jistého „překrytí“ výchovy a enkulturace a tento proces učení, jímž si člověk v dětství a dospívání osvojuje kulturu, hodnoty a normy dané společností ve škole stále nedostatečně podporují.

V našich dalších úvahách budeme v souladu s názory, které předpokládáme u většiny současných pracovníků v oblasti školství, chápat výchovu společně se vzděláváním jako záměrnou socializaci, jejímž cílem je vznik autonomních nositelů a šiřitelů kultury. Lze tedy očekávat (a historie to potvrzuje), že výchova může ovlivnit vědomí i jednání nových generací a měnit společenskou realitu. Tím její význam překračuje rovinu individuálního osudu jedince a stává se silou mocenskou a politickou. Stopy vedou zejména k totalitárním systémům (např. Hitlerjugend), kde byla výchova maximálně institucionalizována a ideologicky kontrolována. V demokratických společnostech je vychovávaný chápán jako subjekt schopný racionálně a kriticky přijmout, zpracovat a využít předávané hodnoty. Výchovné instituce jsou do jisté míry závislé na státu, ale mají značnou míru autonomie. Cíl výchovy je definován v pedagogickém smyslu jako utváření tělesně, mentálně a mravně vyspělé osobnosti. Dá se říci, že jde o jakési pokračování antického ideálu kalokagathie.

Všechny tyto směry a koncepce, rozpracované teorie či vyslovené hypotézy do jisté míry ovlivňují i současné odborníky – na úrovni teoretické i v každodenní práci s dětmi a mládeží.

Jen jako perličku a jako potvrzení řečeného bych uvedla, že jsem při svých návštěvách v mnoha domovech důchodců také studovala, zda a jak také vzpomínají na svá školní léta.Jejich odpovědi mne skutečně překvapily:pamatovali si zejména svého prvního učitele – ovšem nic z toho, co je „naučil“, významné pro ně bylo, jaký byl, jak se choval, zda byl spravedlivý. A to už je o etice nejen jako o předmětu, ale jako o životních postojích a vzoru.

A proč je tedy v názvu řeč o mezích?

Některé okolnosti byly již zmíněny: škola může intervenovat na společenské midi úrovni. Mini roveň – především rodina - je ovšem mimo sféru jejího bezprostředního vlivu, stejně jako společenské klima – tedy maxi úroveň, které toho času lze využít spíše jako negativního příkladu. Ten by měl burcovat k tomu, abychom se otázkami etiky více zabývali na všech úrovních, jichž jsme aktéry.

Aktuality

Diskusní fórum – říjen 2017.
Srdečně zveme členy na XVII. sněm.
Nový bankovní účet od 1. 7. 2017: 2901234989/2010
v 8.30 na MŠ Šiškova, Praha 8 (5 min pěšky od metra C – Ládví)
Partneři Podporují nás
© 2012 Etické fórum České republiky