Jak vychovává etická výchova?

Mgr. Pavel Motyčka, předneseno na konferenci Etického fóra „Má škola vychovávat?“ dne 14. 10. 2006, poskytnuto autorem v písemné podobě.


Reformátor slovenského školství prof. Zelina říká, že výchova je výstavba cesty k tomu, aby člověk byl šťastný. Když se zeptáte žáka, jestli chce být šťastný, tak vám odpoví, že ano. Co to však štěstí je? Tento pojmem v sobě zahrnuje několik významů. V pojetí úvodního citátu štěstí není ani tak, když někdo říká, daří se mi dobře, jako spíše když může říci: jsem zde k něčemu, co stojí za to (E. Lukasová). Cíl pedagoga nemůže spočívat ve vytváření štěstí, to bychom se dostali na tenký led, protože jak bychom mohli něco po žáku požadovat, jak bychom mohli dávat jiné známky než jedničky… Štěstí je vedlejší produkt. Cíl pedagoga je budovat cestu a doprovázet. Paidagogos byl otrok, který v antice doprovázel děti svých pánů, byl jim nablízku, ochraňoval je, vedl je. S trochu jiným významem se pojí latinské slovo educo, které překládáme slovem vyvádět. Je nám jasné, že i tento pojem souvisí s naším budováním cesty. Odkud ale žáky vyvádíme? Podle mnohých myslitelů z Platonovy jeskyně nevědomosti. Lidé jsou zde přikováni a sledují pouhé nedokonalé a neskutečné stíny, přesto si myslí, že sledují realitu. Je nutné, aby přišel někdo, kdo lidi zbaví pout a vyvede je (edukuje je) podle Platona ke slunci, které je pro něj symbolem dobra. Jak je toto podobenství aktuální i dnes! Platon také upozorňuje, že tomu, kdo se snaží druhé dovést k dobru, se ostatní lidé posmívají, usilují mu o život. Jak je vidět, výchovné problémy, které jsou aktuální dnes, řešili lidé již před tisíci lety. I přesto, že některé historické teorie můžeme dnes úspěšně použít, je nutné neustále si vyjasňovat stanoviska, setkávat se a společně hledat cestu, přiznat si, že děláme chyby, najít povzbuzení mezi lidmi podobné „krevní skupiny“. Proto jsme se sešli na této konferenci, proto vstupujeme do kurzů etické výchovy pro učitele. Jak uváděli někteří frekventanti kurzu etické výchovy v Břeclavi: „Pro nás je kurz etické výchovy jako droga. Moc se na ni těšíme. Potřebujeme se setkat. Mění nás to.“

Etická výchova je projekt, který nabízí návod, jak budovat cestu. Snaha učitele by neměla být reakcí na chování žáků, ale měla by aktivně vytvářet podmínky pro harmonický vývoj osobnosti. Mnozí známe výchovný styl, modifikovanou metodu, program. Nad čím se ale asi moc nezamýšlíme, jsou kořeny, myšlenkové základy, na kterých projekt stojí. Abychom mohli realizovat cíle, je nutné sestoupit k pramenům. V následující pasáži se pokusím provést reflexi na základě vlastní zkušenosti a konzultací s autory projektu a zařadit principy etické výchovy do rámce známých pedagogických a psychologických teorií.

Na začátku stojí osoba prof. R. Roche, který projekt postavil na vědeckých základech. Sesbíral nejrůznější výzkumy, setkával se s vědeckými kapacitami z oboru psychologie a pedagogiky a došel jako mnoho dalších k závěru, že sociální dovednost, která zásadně pozitivně ovlivňuje rozvoj charakteru člověka je prosociálnost, kterou lze nácvikem rozvíjet.

První myšlenkový proud, který prof. Rocheho ovlivňuje, je kognitivně – behaviorální psychologie. Základní teze tohoto směru zní: „Jednotlivé projevy lidského chování jsou získány v průběhu socializace, ale důležitý vliv na osobnost člověka mají jeho myšlenky, postoje a očekávání.“ Sociálním dovednostem je tedy možné se v průběhu života naučit na základě působení odměn a trestů, imitace, identifikace a atribuce. Pro kognitivně- behavioristický směr jsou důležité nejrůznější techniky – aktivity, které používáme při nácviku žádoucích forem sociálního chování. R. Roche sám dodává, že učitel etické výchovy by se neměl zabývat úmysly žáka, protože není schopen provést jejich objektivní analýzu. Ale měl by sledovat projevy chování. Ty správné prosociální způsoby by měl zpevňovat, ty negativní by se měl snažit eliminovat svým výchovným působením. Z myšlenek kognitivně-behaviorálního přístupu rovněž vychází metoda nácviku sociální dovednosti, která se skládá z kognitivní senzibilizace, po které následuje nácvik ve třídě a transfer do reálného prostředí.

Dalším východiskem přístupu R. Roche jsou myšlenky Daniela Golemana o emoční inteligenci. Podle něho člověk má dvojí myšlení: jedno, které logicky uvažuje a druhé, které cítí (Goleman, 1997). IQ ovlivňuje podle výzkumů Howarda Gardnera (in Goleman, 1997) životní úspěšnost z 20%. Klíčovou skupinou faktorů, která ovlivňuje zbylých 80%, je emoční inteligence, do které patří: schopnost sám sebe motivovat a nevzdávat se v obtížných situacích, schopnost ovládat svoje pohnutky, schopnost ovládnout svoji náladu a zabránit úzkosti a nervozitě, schopnost ovlivňovat kvalitu svého myšlení, schopnost vcítit se do situace druhého člověka a ani v těžkých situacích neztrácet naději. Podle R. Rocheho je empatie základním motivem k prosociálnímu chování a samotnou prosociálnost můžeme zařadit do oblasti emoční inteligence.

Především na tvorbu výchovného stylu etické výchovy měly vliv myšlenky humanistického psychologa C. Rogerse. Na základě Rogersových myšlenek by měl učitel zaměřit pozornost na potřeby žáka. Vztah učitel - žák by se měl zakládat na empatii, akceptování žáka a na kongruenci (opravdovosti), tj. souladu mezi chováním a prožíváním učitele (Rogers, 1998).

Jak jistě víme, v 90. letech se projekt etická výchova začal realizovat na Slovensku. Slovenští kolegové v projektu více prohloubili především myšlenky humanistické a kognitivní pedagogiky. Osobně bych řekl, že přísně vědeckému projektu založeném na psychologii dali nový rozměr a více ho posunuli do oblasti pedagogiky. Je nutné poznamenat, že sám L. Lencz (2004) se cítí být ovlivněn více psychology (např.V. E. Frankl) a filozofy (M. Scheller, E. Levinas, M. Buber). To však nic nemění na tom, že díky zdůraznění pedagogických principů, mohla být etická výchova na Slovensku zařazena do školního systému jako samostatný výukový předmět. To nikdy nebylo cílem R. Rocheho.

Prvním pedagogickým směrem ovlivňujícím etickou výchovu je humanistická pedagogika, která v sobě zahrnuje velké množství různých názorů, jejichž společným jmenovatelem je důraz na emocionální a vztahovou stránku výchovy (Lencz, 1996). Dnes je poměrně rozšířeným směrem, ale došlo ke zmírnění některých extrémů, např. nedoporučuje se divoká upřímnost žáků, nepoužíváme psychoterapeutické aktivity atd. Náš projekt se inspiroval následujícími principy humanistické pedagogiky:

  • Učitel má být autentický – sám sebou, opravdový, kongruentní.
  • Každý člověk má svoji důstojnost – respektujme individualitu druhých.
  • Člověk je bytost svobodná a zodpovědná – podporujme žáky v samostatném a zodpovědném rozhodování.
  • Nejefektivnějším prostředkem učení je vlastní zkušenost – za vhodných podmínek realizujme zážitkové aktivity.
  • Pro vzdělávání je důležité výchovné společenství založené na důvěře – často vyjadřujme pozitivní city.
  • Učitel má být příkladem – využívejme tento nejdůležitější prostředek výchovy.

Z kognitivní pedagogiky etická výchova využívá především metody. Jsou to hodnotová reflexe, meditace, rozvíjení morálního úsudku. G. Brown (Lencz, 1996) vytváří koncepci splývajícího vzdělání. Ta je založena na kombinaci kognitivní a humanistické psychologie. Učitel, který přijímá humanistickou orientaci, se nemusí vzdávat náročnosti a snahy o vynikající výsledky. V hodinách etické výchovy se žáci seznamují s teorií dané oblasti na základě předchozí hodnotové reflexe. Na závěr každé aktivity by učitel měl provést shrnutí a zobecnění zkušenosti.

Etická výchova chápe žáka jako aktivní subjekt výchovy, ale na základě uvedených pedagogických koncepcí si je vědoma důležitosti pedagoga v edukačním procesu. Ve vztahu pedagog – žák využívá Sokratův elenchický přístup. Učitel je zahradník, který pečuje o květinu (žáka). Nemůže změnit druh květiny, ten je dán geneticky, ale může měnit podmínky. Dobrý zahradník umí vypěstovat (zformovat) z neduživého kvítku krásnou květinu, kdežto špatný zahradník může krásnou květinu zničit. Zbytečnou námahou a podle mě jedním ze zdrojů vyhoření je snaha měnit přímo žáky. To nejde. My pedagogové můžeme měnit pouze podmínky. A to by mělo být pro nás výzvou.

V rámcově-vzdělávacích programech jsou stanoveny klíčové kompetence pro žáky. Bohužel jsem v tomto dokumentu a ani v žádném jiném nenašel klíčové kompetence pro učitele. Nezapomněli jsme při tvorbě základních dokumentů na něco důležitého? Stačí pouhé předpoklady a školení? Jaké jsou klíčové kompetence pro učitele etické výchovy a učitele výchovných předmětů vůbec (Podmanický, 2002)?

  • Chovat se sám prosociálně. Pochopit mladé, jejich potřeby a hodnoty nelze bez nastavení se pro druhé a bez snahy o vlastní mravní vývoj. Co sám člověk nemá, nemůže předávat dál. Autorita učitele je závislá na jeho mravních a profesionálních kvalitách. Učitele, kterého si žáci váží, budou respektovat a přijímat jeho autoritu. Vztah učitel - žák by měl být založen na důvěře, přiměřeném osobním nasazení a laskavosti.
  • Být kreativní. Kreativita učitele ve vzdělávacím procesu by měla směřovat k tomu, aby každý žák mohl zažít úspěch. Úspěšnost se pak projevuje v sebepojetí žáka. Pedagog by se měl snažit modifikovat používané metody podle aktuální atmosféry ve třídě a schopností studentů.
  • Přinášet radost. Stejně jako štěstí souvisí i radost podle J. Křivohlavého s cíli a smyslem života. Člověk, který dosáhne svého cíle, často prožívá radost a štěstí. Radostná atmosféra při vzdělávání může vzniknout pouze tehdy, když žáci vnímají to, co dělají, jako smysluplné. Smysl se přitom definuje jako zaměřenost na cíl. Výchova, která předkládá hodnotné cíle, může napomoci žákům najít smysl. Radost je podle Fredericksona (in Křivohlavý, 2004) pozitivní emoce, která vytváří pozitivní fungování jednotlivce. K radosti proto patří i smysl pro humor. Vhodné odlehčení tématu skrze humor většinou pozitivně ovlivní pozornost k tématu a humor spojený s tvořivostí může uzdravovat vztahy.
  • Dodávat naději. Očekávání, že mohu dosáhnout vytyčených cílů, ovlivňuje celkové vyladění člověka. Optimizmus, který s nadějí souvisí, řadíme mezi stenické city, které příznivě působí nejen na psychické, ale i tělesné zdraví a na sociální vztahy. Bez naděje se vychovává velmi těžce. Umět nadchnout své žáky, je projevem opravdového pedagogického mistrovství.
  • Umět navazovat a udržovat uspokojivé vztahy. Učitel výchovných předmětů se nemůže připravit na všechny sociální situace, které se mohou objevit. Jeho sociální obratnost, ale může napomoci k překonání krizových sociálních situací, a tak přispět k rozvoji příznivého klimatu ve třídě. Je dobré si uvědomit, že většina konfliktů s druhými (i s žáky) pramení v nevyjasněných tendencích, které vycházejí z nás samých. Pracovat na změně druhého je zbytečné, změnit můžeme pouze sebe.

Podle J. Čápa (2001) se ukázalo, že se žákům nejvíce na učitelích líbí jejich demokratický přístup, porozumění pro jednotlivce, trpělivost, široké zájmy, osobní vzhled, přívětivé chování, spravedlnost, smysl pro humor, charakternost, důslednost, chápání obvyklých problémů žáků, přizpůsobivost, užívání pochval a uznání spíše než trestů, učitelské mistrovství.

Etická výchova nabízí celou řadu výchovných nástrojů. Zda tyto nástroje budou formovat dítě k prosociálnosti, závisí z velké míry na pedagogovi. Žáci vnímají jeho běžné chování a poměřují ho s jeho slovy a chováním v hodinách etické výchovy. Pokud zjistí, že učitel principy etické výchovy realizuje v každodenním životě, pak můžeme prohlásit: „Etická výchova opravdu vychovává!“

Použitá literatura:
BELZ, Horst. Klíčové kompetence a jejich rozvíjení. Praha: Portál, 2001
ČÁP, Jan, MAREŠ, Jiří. Psychologie pro učitele. Praha, Portál, 2001
FONTANA, David. Psychologie ve školní praxi. Praha: Portál, 1997
GOLEMAN, Daniel. Emoční inteligence. Praha: Columbus, 1997
KRATOCHVÍL, Stanislav. Základy psychoterapie. Praha: Portál, 1998
KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Mít pro co žít. Praha: Návrat domů, 1994
KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Pozitivní psychologie. Praha: Portál, 2004
LENCZ, Ladislav. Pedagogika etickej výchovy. Bratislava: Metodické centrum, 1996
LENCZ, Ladislav. Metódy etickej výchovy. Bratislava: Metodické centrum, 1996
PRŮCHA, Josef. Přehled pedagogiky. Praha: Portál, 2000
ROCHE-OLIVAR, Roberto. Etická výchova. Bratislava: Orbis Pictus Istropolitana, 1992
KOLEKTIV AUTORŮ. Vplyv výchovy na rozvoj osobnosti s akcentom na život v európskom spoločenstve. Bratislava: Fórum pedagogiky, 2004
KOLEKTIV AUTORŮ. Na cestě s etickou výchovou. Praha: Etické fórum ČR, 2005

Aktuality

Diskusní fórum – říjen 2017.
Nový bankovní účet od 1. 7. 2017: 2901234989/2010
v 8.30 na MŠ Šiškova, Praha 8 (5 min pěšky od metra C – Ládví)
Kurz Etické výchovy od 30. 9. 2017, ZŠ ...
Partneři Podporují nás
© 2012 Etické fórum České republiky