Čtyřdílný seriál pro Učitelské listy

Čtyřdílný seriál pro Učitelské listy, autorka Ing. Marie Jakešová, 2005/2006.


Koho vytáčí etická výchova?

Nedá se říci, že by se málo psalo o dětech a nedá se říci, že by články o nich byly zvlášť veselé a povzbuzující. Vlastně téměř jediné téma, které v tomto smyslu dominuje naší publicistice, je násilí. Buď je to násilí páchané na nich námi dospělými, nebo násilí, kde jsou aktivními účastníky samy děti. Sexuální zneužívání dětí a dětská šikana jsou témata běžnými médii obzvlášť vděčně přijímaná.Ti, kterým tyto věci skutečně leží na srdci, si kladou otázku, zda takové „upozorňování na problém“ nepůsobí kontraproduktivně a neotupuje nás, aniž by medializace nějak významněji pomohla řešení problému. Tento článek bohužel z neutěšené situace také vychází, přesto chce končit optimističtěji. Existuje totiž nástroj, který má značný potenciál mnohé neblahé tendence týkající se chování dětí pozitivně ovlivnit. Jedná se o projekt etické výchovy na školách podle profesora Nezávislé univerzity v Barceloně Roberto Roche Olivara. Tento projekt vznikl na základě rozsáhlých psychologických výzkumů sledujících faktory, které určují rozvoj charakteru. To, které faktory byly vytipovány a jakým způsobem se tato zjištění promítla do projektu, bude součástí obsáhlejšího seznámení s projektem, které chystáme v podobě seriálu na podzimní měsíce. Řekneme si také, jak se projekt dostal k nám, jaké jsou jeho složky, jaké nároky klade na učitele a jaká by vůbec měla být osobnost učitele, aby bylo dosaženo cíle. Co je vlastně tím cílem? Je to komplexní prosociálnost – zjednodušeně řešeno, takové chování, které má být užitečné druhým bez ohledu na vnější odměnu.

V současné době pořádá u nás kurzy etické výchovy pro učitele a pracovníky s mládeží Etické fórum České republiky, které vlastní akreditaci MŠMT a jehož lektoři vyškolili už desítky pedagogů. Jako absolventka tohoto kurzu jsem přesvědčena, že možnosti etické výchovy jsou veliké. Veliká je však i skepse veřejnosti. Pokud někde o „etice“ hovořím, setkávám se s mnoha pochybnostmi a argumenty, týkajícími se toho, proč to nemůže „fungovat“. Nejčastěji se vyskytující námitky jsem sepsala a pokusím se pochybující přesvědčit, že by to „fungovat“ mohlo. Zarážející je, že skeptičtí jsou lidé, kteří sami děti mají. Mají pocit, že v nepořádku jsou jen děti jiných, nebo mají pochybnosti i o svých vlastních dětech?

– No, už vidím, jak ty děti zajímají nějaký řeči o morálce.
Etická výchova není založena na řečech, na tom, že bychom dětem něco diktovali do sešitu a pak je z toho zkoušeli. Veškerá témata jsou zpracována tak, aby děti mohly prožít přímo ve třídě nebo i mimo školu vlastní zkušenost. A to se týká i tak náročných oblastí jako je např. důstojnost vlastní osoby i lidská důstojnost jako taková. Zážitkem ale všechno teprve začíná, protože děti jsou motivovány k přenosu zkušeností do běžného života.

– Mnozí rodiče nestojí o to, aby jejich dětem někdo vnucoval nějaké názory na život, zavání to manipulací.
Mezi výchovou a manipulací vede úzká, ale zřetelná hranice: přestože v obou případech jde o ovlivňování, při manipulaci sledujeme vlastní zájem, zatímco při výchově je cílem prospěch a dobro druhého. Etická výchova tento předpoklad beze zbytku naplňuje.

– Mnohým rodičům by třeba ve škole principiálně etická výchova nevadila, ale je to ztráta času, děti se mají hlavně připravovat na zkoušky na další školy.
Pokud se dítě ve škole cítí dobře, potom se i dobře nebo alespoň lépe učí.

– Je to další zatěžování dítěte, další hodiny, ve kterých se nic neděje.
Děti by asi měly jiný názor. Na školách, kde se již program využívá, děti „etiku“ mají rády. A děje se tam dost – budují se vztahy – a co je pro dítě nebo vůbec pro člověka důležitější než být přijímán ? Nadto „vztahy mezi lidmi jsou tím, co dává životu význam“.

– Není to nějaké zakuklené náboženství?
Není, na Slovensku např. je etická výchova jako alternativa k náboženství v rámci povinně volitelného předmětu. V samotné etické výchově se o náboženství mluví v rámci jediného tématu z mnoha a cílem je zde tolerance, ať už mezi různými vyznáními nebo mezi ateisty a věřícími.

– Etická výchova má prolínat všemi předměty a nemá být vyučována samostatně.
Vynikající přírodovědec, který v hodinách biologie věnuje pozornost etické problematice, je jistě velkým přínosem škole. Nikdy ale nepojme svými bohulibými vstupy systematicky celou obsahovou i metodickou složitost koncepce etické výchovy, neprocvičí ji na aktivitách, hrách, ve výtvarném projevu, v pohybu… Jeden náš britský kolega argumentoval proti tomuto značně rozšířenému omylu slovy: “Angličtina jistě prolíná všemi vyučovacími předměty britské školy… Přesto zůstává prvním předmětem na vysvědčení.“

– Stejně je to k ničemu, vy jim tam něco vykládáte o morálce, a děti si pak pustí televizi, kde vidí samé zlo a leckdy ještě glorifikované.
Tím spíš je nutné o všech těchto věcech mluvit. Jedno z témat etické výchovy jsou vzory. Podle mého názoru i špatný vzor může fungovat pozitivně, pokud si dáme tu práci a pokusíme se zjistit, čím je například pro děti tak atraktivní. Zde je naopak velké pole možností, jak se dětem přiblížit a jak tříbit jejich názory (cit pro hodnoty).

– Pokud by to přece jen „zabralo“, nebude to těm dětem nakonec na škodu? V dnešním světě, pokud budou příliš slušné, budou mít ze života peklo.
Pokud by to „zabralo“, budou z nich lidé, kteří poskytnou prostor ostatním, ale zůstanou sami sebou. Bez toho, že by škodili druhým, budou schopni prosadit své oprávněné požadavky. V projektu má svůj prostor i naučení se asertivitě.

– Jak chceš klukovi, který si libuje v tom, že někomu ubližuje, vykládat, že by měl být prosociální?
Jsou samozřejmě případy, kdy etická výchova nic nezmůže, není to psychoterapie, ale pozvání ke vztahům. Je na učiteli, aby závažné případy poruch chování rozeznal, řešení je pak na odbornících z jiné oblasti.

– A to si jako myslíš, že z těch parchantů uděláš normální lidi?
Já hlavně nevidím v dnešní mládeži parchanty. Léta na stavebním učilišti mě přesvědčila, že v mladých lidech je touha po dobru a štěstí (byť někdy pečlivě skrývaná) a že z „dnešního světa“ mají paradoxně někdy větší strach než my dospělí. Pokud je budeme mít rádi, budou mít rádi oni nás a s tím, co z nich vyroste, si nemusíme dělat zas tak velké starosti.

Jednou prý kráčel velký filozof z Peiraia do Athén, když byl osloven spoluobčanem: „Proč, Sókrate, lidé nedělají ani to, o čem vědí, že je správné?“ – „Právě proto, že to jenom vědí, ale nejsou o tom přesvědčeni,“ odpověděl myslitel na úrovni své pověsti. Vědomosti se spolehlivě nezmocňují našeho mravního jednání, přesvědčení ano, je totiž vyvoláno prožitkem.

Etická výchova – proč tedy ano?

Vznik projektu EtV

Začátkem roku jsem se v článku Koho vytáčí etická výchova? pokoušela odpovědět na některé výhrady proti využívání etické výchovy na školách.

Na podzimní období bylo slíbeno podrobnější seznámení s projektem.

Abychom pochopili, proč vlastně podobné projekty vznikají, musíme se podívat pár desítek let zpátky, někam k období průmyslové revoluce. Svět se tehdy jevil krásným místem pro život, respektive, ještě jím tak úplně nebyl, ale už to bylo na spadnutí. Začalo se levně vyrábět, v důsledku čehož se rázem zmnohonásobil počet těch, jejichž materiální potřeby mohly být uspokojovány, potenciál všech zdrojů se zdál být nevyčerpatelný. Vzdálenosti se zmenšily, věda se tvářila, že umí vysvětlit téměř všechno. Vzdělání se stalo dostupným pro většinu. Vidina neomezené výroby, neomezené osobní svobody a neomezeného štěstí naplnila lidstvo euforií. A to byl teprve začátek, magické slovo „pokrok“ slibovalo zítřky ještě radostnější. Můžeme to zkrátit, protože víme, jak to bylo dál. Navzdory hmotnému blahobytu (řeč je o „vyspělých zemích“) člověk se nestal ani svobodnějším, ani šťastnějším. Přestože si začal „užívat“ výdobytků civilizace v míře do té doby nemyslitelné, něco mu začalo časem chybět. Byly to duchovní hodnoty, které dávno předtím radostně odhodil jako zatěžující břemeno, hodnoty týkající se smyslu a směřování lidské existence. Naštěstí lidstvo je od dávných dob provázeno vlídnou účastí filozofů a nověji psychologů a sociologů a ti se začali těmito novými jevy a jejich souvislostmi zabývat. A potvrdilo se, že hmotné statky nestačí, vzdělání nestačí, že tyto hodnoty skutečně štěstí nezajistí. Lidská duše byla opět předmětem zkoumání a opět se přišlo na to, že pokud není uspokojena potřeba člověka milovat a být milován, přijímat druhé lidi a být jimi přijímán, méně vzletně řečeno mít uspokojivé mezilidské vztahy, nepomůže mu ke štěstí nic. V souvislosti se značnou deziluzí z vývoje, se strachem z mnohých globálních problémů a s obavou o člověka v jeho fyzické i duchovní existenci už i mnozí politici, nesčetná občanská sdružení, etické a ekologické fondy přijímají spoluzodpovědnost za současný stav a dělají hodně pro utěšenější budoucnost (málo se u nás zatím ví, že v USA je dnes každý osmý z investovaných dolarů odváděn do etických fondů) . Na druhé straně řada výzkumů, týkajících se preferencí mladé generace příliš povzbudivá není. Hodnota „užít si života“ dominuje jiným hodnotám a naopak potřeba „být užitečný druhým lidem“ se u většiny mladých nezdá být nějak zvlášť populární (P.Sak, K.Saková: Mládež na křižovatce). Lze tyto trendy zvrátit nebo alespoň pozitivně ovlivnit? Jaké faktory vlastně určují rozvoj charakteru člověka? Na tyto a další otázky se snažilo odpovědět množství výzkumných prací, prováděných v posledních desítkách let po celém světě, a na základě těchto výzkumů byly vypracovány nové projekty. Pro projekt etické výchovy (dále EtV), jak ho známe my, byl výchozím americký projekt CDP (Child development project) autorů D. Solomona, M. Watsonové a V. Battistiche. Na CDP navázal profesor Nezávislé univerzity v Barceloně Roberto Roche Olivar a vytvořil svůj výchovný projekt.

Struktura projektu EtV
Klíčovým pojmem je zde prosociálnost jako rozhodující faktor vývoje charakteru. Toto slovo se dosud zcela nevžilo, ale má své filozofické i psychologické opodstatnění a získává si mezi odborníky respekt. Pro potřeby EtV chápeme prosociálnost jako chování, které má být užitečné druhé osobě, skupině lidí nebo sociálnímu cíli bez toho, že by se předem očekávala odměna. Dosažení tohoto náročného cíle je podmíněno naplněním řady bodů, které členíme do tzv. čtyř složek EtV:

  • výchovný program
  • výchovný styl
  • výchovné metody
  • rozvoj prosociálnosti

Způsob, jakým prof. Olivar došel ke svým závěrům, spočíval v tom, že na začátku formuloval dvě základní otázky:

  • Jaké faktory v chování dětí je zapotřebí rozvíjet, aby bylo u nich dosaženo prosociálního chování?
  • Jaké faktory v chování dospělých vůči dětem pomáhají rozvíjet u dětí prosociální chování?

Odpověď na tyto otázky poskytuje základ pro teoretický model prosociálnosti a ten potom pro vytvoření výchovného projektu. Původně prof. Olivarem vytipované faktory byly ověřeny výzkumem mezi žáky i rodiči. Finální model sestával z 15 bodů, z nichž 10 se týká dětí, tzn. odpověď na první otázku, a pět se týká chování dospělých (otázka druhá). Zároveň se tu již dostáváme k pojmům výchovný program (1. složka EtV), to je právě těch prvních deset bodů, a výchovný styl (2. složka EtV) – pět bodů. V příštích dílech se podíváme na konkrétní obsah těchto položek. Etická výchova podle projektu profesora R.R. Olivara je zaváděna nebo již byla zavedena v některých zemích Jižní Ameriky, Kalifornii, Itálii, Velké Británii a na Slovensku. Zde s ní slovenští kolegové pracují více než deset let a také my jsme převzali model, který byl Laco Lenczem a jeho spolupracovníky dotvořen tak, aby lépe vyhovoval středoevropským a posttotalitním podmínkám. U nás jsou kurzy etické výchovy pro učitele a pracovníky s mládeží organizovány Etickým fórem České republiky, které vlastní akreditaci MŠMT. Dnes je již vyškolena řada učitelů i lektorů etické výchovy, kteří se snaží v rámci různých „výchov“ „etiku“ dostat do vyučovacích hodin. Lepší a mnohde již realizovaná varianta je vyučovat EtV jako samostatný předmět. Pokud se zamyslíme nad tím, jaké výchovné metody (3. složka EtV) projekt používá, pochopíme proč. Každá hodina by totiž měla mít svou pevně danou strukturu, která vychází ze skutečnosti, že u člověka každému rozhodnutí předchází poznání (reflexe) a každé poznání začíná smyslovým vnímáním. Doporučený začátek je tzv. senzibilizace tj. zcitlivění na určité téma. Zde je nejčastěji čten nějaký příběh, úryvek, pohádka nebo promítán úsek filmu. Následuje část vlastního nácviku. Pomocí rozhovorů, scének, výtvarných, literárních nebo pohybových projevů, kdy tvořícím je jednotlivec nebo skupina, si děti osvojují žádoucí postoje a prožívají radost ze zaujímání prosociálních postojů. Sebepovedenější průběh této části by však neměl smysl bez tzv. hodnotové reflexe, tedy uchopení rozumem. Výstupem celého snažení všech zúčastněných je transfer do života, tzn. reálná zkušenost přenesená z podmínek školy do každodenního světa dětí, do rodiny, mezi kamarády apod. K tomu jsou děti motivovány jednoduchými úkoly, jako např. sbíráním článků a informací z médií, pozorováním určitých jevů a situací v jejich okolí, zápisky, interview, deník, fotografie aj. Všechny tyto části jsou nezbytné pro plnění výchovného cíle, kterým je rozvoj prosociálnosti (4. složka EtV). Závěrem popisu průběhu hodiny EtV chci zmínit nejdůležitější předpoklad, bez kterého by byla veškerá vynaložená námaha téměř zbytečná. Tímto požadavkem je tzv. první přikázání pedagogického desatera, a to: nebýt nudný. Všichni jistě máme ve svých vzpomínkách učitele, kteří „něco“ povídali u tabule, a přestože byli třeba na dané téma odborníky, nikdo si z hodiny nic neodnesl, protože je nikdo neposlouchal. V čem tkví toto tajemství úspěchu? Je zapotřebí se se schopností zaujmout narodit, nebo se jí můžeme naučit? V první řadě asi sami musíme být pro věc zaujati a mnohé se pak jistě naučit dá. EtV věnuje pozornost nejen dětem, ale právě i osobnosti učitele. Výchovný styl (2. složka EtV) dává návod, jak k dětem přistupovat. Toho se bude také týkat jeden z dalších dílů našeho povídání o etické výchově. Současná vzdělávací reforma daná rámcově vzdělávacím programem a příslušnou legislativou přináší řadu možností i pro uplatnění podobných projektů. Pokud byste se o těchto možnostech chtěli dozvědět něco konkrétnějšího, zveme vás na listopadovou konferenci Etická výchova do škol.

Konference se koná v termínu 11.-13.11.2005 v pražském Gymnáziu Jana Nerudy za účasti Václava Havla.

Těšíme se na všechny, kdo vnímají jako výzvu dětem.
„…předkládat (dětem) vzdělání kvalitní, užitečné, ale i takové, které učí porozumění sobě samým, hodnotám, které dávají životu hlubší smysl…“ (PhDr. Jeřábek CSc.; Děti a my I/2005).

Etická výchova – v čem je to „jiný předmět“?

V minulém díle povídání o etické výchově (dále EtV) podle profesora R.R. Olivara jsme si přiblížili okolnosti vzniku projektu. Pro připomenutí - kurzy etické výchovy pro učitele a pracovníky s mládeží pořádá Etické fórum České republiky, které vlastní akreditaci MŠMT. V tomto pokračování bych ráda vysvětlila, v čem spočívá odlišnost tohoto projektu jako vyučovacího předmětu ve srovnání s jinými předměty. Je to samozřejmě dáno také vlastním obsahem, ale tomu se budeme věnovat v díle následujícím.

Dnes si všimneme výchovného stylu. Výchovný styl podle profesora Olivara vychází ze zodpovězení otázky, které faktory v chování dospělých vůči dětem pomáhají rozvíjet u dětí prosociální chování. (Prosociálnost chápeme jako chování, které má být užitečné druhé osobě, skupině lidí nebo sociálnímu cíli bez toho, že by se předem očekávala odměna.) Ještě v úvodu bych ráda zdůraznila jeden pozitivní moment. Výchovný styl obsahuje některé ne zcela běžně užívané pojmy, jejich obsah je však zcela určitě běžnou každodenní součástí práce tisíců učitelů a vychovatelů, bez ohledu na názvosloví. Rozdíl však spočívá v tom, že profesor Olivar nespoléhá na to, že učitelé budou už tak nějak sami od sebe vybaveni potřebným citem, taktem, intuicí, poznáním, ale předkládá vědecky odvozené faktory, které se stávají v rukou vychovatelů účinným výchovným prostředkem. Samotným výchovným stylem rozumíme způsob, kterým učitel přistupuje k žákovi, jak se snaží působit na jeho názory a postoje. Původně bylo vytipováno pět faktorů, nyní v etické výchově vycházíme z formulace devíti bodů.

Jeden z prvních může být vytvoření výchovného společenství. Běžně používáme pojem třída, kolektiv, skupina. Výchovným společenstvím se rozumí něco trochu jiného. Jde o to, aby v množině víceméně náhodně seskupených dětí vznikly vztahy, jejichž podoba nebude dána jen přirozeným vybavením dětí autoritou, podřízeností apod., ale bude ovlivněna přátelstvím a spoluprací. Současná škola využívá téměř výhradně soutěživost jako prostředek, jak z dětí „vyrazit“ nejlepší výkon. Úskalí této metody však spočívá v tom, že dává zažít pocit úspěchu jen některým a nejčastěji stále stejným dětem. Ostatní časem mohou rezignovat na jakoukoliv svoji snahu. Ale ani pro „favority“ není soutěž optimálním výchovným prostředkem, může mezi nimi vznikat napětí a závist, narůstá egoismus. Učitel EtV se snaží naproti tomu děti motivovat pro spolupráci. Děti spolupracují mezi sebou, ale vlastně i s učitelem a přínos pro všechny je zřejmý. Soutěživost lze samozřejmě využít i pozitivně, zvláště, pokud si učitel uvědomí, že děti disponují i mnohými schopnostmi, které se ale ve vyučovacím procesu málokdy projeví a ocení (pokud se rovnou netrestají) - smysl pro humor, dramatické schopnosti, různé fyzické předpoklady atd.

Stejně důležité jako tvorba výchovného společenství je přijetí všech dětí, takových, jaké jsou. Jedná se o bezpodmínečné přijetí, oproštěné od učitelova osobního očekávání. Přijetí problematického nebo jakkoliv „nesympatického“ dítěte může být složitou záležitostí, přesto…učitel má mít rád jako první a v projevování přízně vytrvat i tehdy, když se odezva nedostavuje.

Princip atribuce (připisování pozitivních vlastností) vychází ze zákonitosti lidské psychiky, kde existuje tendence ke konzistenci, což je snaha uvést do souladu naše chování s názory o nás. Chceme-li v dětech rozvíjet pozitivní vlastnosti, musíme být schopni je v nich vidět a chovat se do značné míry tak, jako že děti již jejich nositeli jsou. O tom, že podobně „úspěšně“ můžeme atribuovat i vlastnosti negativní, máme nespočet důkazů v dětech, které si nevěří poté, co jim okolí opakovaně předhazuje jejich neschopnost.

Podobně záhadně zní pojem indukce. Je to vlastně poukazování na důsledky negativních jevů. Zde vychovatel využívá mj. schopnost empatie dítěte a zároveň ji tímto rozvíjí. Jako příklad může sloužit známé „jak by bylo tobě, kdyby…“

Nabádání je osvědčený výchovný prostředek používaný zřejmě všemi vychovateli všech dob. Také tato metoda má pro vychovatele své nástrahy, a to v nalezení správné míry. Zatímco totiž slabá intenzita nabádání nemá téměř žádný účinek, vysoká intenzita vyvolává účinek přesně opačný.

Další prastarou výchovnou metodou jsou odměny a tresty. EtV se jich nezříká, ale opět za dodržení určitých předpokladů. Nejde nám totiž např. o to, aby se děti nechovaly nějakým nežádoucím způsobem, ale aby také chápaly, proč je takové chování špatné, aby došlo k tzv. interiorizaci (zvnitřnění) zásad, ke kterým je chceme přivést. Odměna může působit jako hlavní nebo dokonce jediný motiv pro žádoucí chování a trest zase může sehrávat odstrašující roli jen do chvíle, kdy „viníkovi“ hrozí. Z dlouhodobého hlediska je účinnost trestů i odměn sporná. Moderní psychologie věnuje spíše pozornost metodě tzv. posilňování. Zjednodušeně řečeno, jde o věnování pozornosti pozitivním projevům chování a projevování souhlasu, zatímco negativní projevy se přejdou (pokud je to vhodné) a pozornost se opět, třeba později, zaměří na žádoucí chování.

Formulace jasných a splnitelných pravidel - už spíše pomocný výchovný prostředek, ale pomoci může v našich cílech významně. A to, jak dětem, tak i učiteli, zvláště, pokud jsou autory sestavy pravidel samy děti. Jak už bylo uvedeno, jde nám o interiorizaci zásad a pokud si děti pravidla samy zformulují a odsouhlasí, je šance, že je budou i snáze dodržovat. Jako příklad lze uvést: Co se zde říká, je mezi námi, nebudeme nic důvěrného šířit mimo toto společenství nebo Nebudeme se vzájemně shazovat a vysmívat se sobě, atd.

Spolupráce s rodiči – snahou EtV je, aby spolupráce s rodiči probíhala po dvou kolejích. Jednak, aby děti do svého poznávání světa a mezilidských vztahů rodiče zahrnovaly a zapojovaly a aby si uvědomovaly, že spolutvůrci vztahů v rodině jsou i ony samy. Za druhé potom, aby rodiče pochopili a přijali princip EtV a na pravidelných setkáních s učitelem spolupracovali v zájmu svých dětí. Tento bod se zcela určitě jednodušeji popisuje než realizuje. Všichni si uvědomujeme, že situace v mnoha rodinách našich žáků je komplikovaná, přesto i tam může být snaha odměněna úspěchem.

Poslední bod je vyjádřen jako vytváření atmosféry radosti. O významu a potřebě radosti je zbytečné se příliš rozepisovat. Už jen proto, že, jak bylo řečeno jindy, když se dítě ve škole lépe cítí, potom se i lépe učí. A vůbec, kdo by zpochybňoval radost jako takovou? Otázkou do diskuse by samozřejmě mohlo být, kde má kantor jako nositel radosti tu radost stále sám brát… To je ovšem věc jeho vlastního přístupu, motivace apod.

Pokud by k výše uvedeným devíti bodům výchovného stylu zazněla námitka, že tyto zásady nemusí být uplatňovány pouze v hodinách EtV, ale mohou a měly by být využívány i v dalších předmětech, bude každý učitel EtV jen souhlasit.

Závěrem ještě krátká úvaha o vzdělávacím a výchovném procesu a roli dítěte v něm. Celkem obecně je přijímána představa dítěte v tomto procesu jako více či méně pasivního příjemce informací. Dítě bývá v dobré víře přirovnáváno k tvárné hlíně či nepopsanému listu. Lze to však nahlížet i jinak. Dítě je postaveno před těžký úkol osvojit si za několik málo let to, co lidstvo nashromáždilo jako své poznání v průběhu několika tisíciletí. To přece předpokládá vysokou aktivitu „vychovávaného“. (Již samotný tvar slova „vychovávaný“ je zavádějící.) A tak práce vychovatele spíš než práci hrnčíře připomíná práci zahradníka. Ten také přece nezpůsobuje růst růže, on jí „jen“ připraví podmínky pro to, aby vyrostla a rozkvetla do své nádhery. Tak ani dobrému vychovateli nechybí pokora a víra, že v každém jeho svěřenci vše dobré již potencionálně existuje.

A na úplný závěr citát A. de Saint-Exupéryho, který s pedagogickou problematikou nesouvisí jen zdánlivě: „Pokud chceš postavit loď, nemusíš shánět muže, aby připravili dřevo, a nemusíš jim rozdělovat práci. Stačí, když v nich probudíš touhu po nekonečném moři.“

Etická výchova – a o čem to tedy vlastně je?

V dnešním – čtvrtém a posledním díle povídání o etické výchově (EtV) budeme věnovat pozornost vlastnímu obsahu předmětu. Tento obsah nazýváme výchovným programem a je odpovědí na otázku, kterou položil na začátku své práce na projektu etické výchovy jeho autor profesor R.R.Olivar, a sice: Které faktory v chování dětí je třeba rozvíjet, aby bylo u nich dosaženo prosociálního chování. Jako prosociální označujeme takové chování, jež má být užitečné druhé osobě, skupině lidí nebo sociálnímu cíli bez toho, že by se předem očekávala odměna. S výchovným programem, stejně tak jako s výchovným stylem a celým projektem etické výchovy, se mohou zájemci seznámit prostřednictvím kurzů pořádaných Etickým fórem České republiky, které vlastní akreditaci MŠMT ČR.

Zatímco u výčtu zásad výchovného stylu nezáleželo na pořadí, protože vychovatel by je měl uplatňovat nejlépe všechny najednou, výchovný program má svoji logickou posloupnost. Jednotlivé části na sebe navazují a zvládnutí každého tématu předpokládá osvojení předchozího. V projektu jsou znázorněny graficky jako stupně schodů, návaznost a idea směřování vzhůru je tedy patrná. Základních témat je deset a po nich následují ještě témata aplikovaná. Děti jimi procházejí zážitkovou metodou v průběhu strukturované hodiny, jak již bylo popsáno v jednom z předchozích dílů.

Prvním tématem je komunikace. Zkouší se komunikace verbální i neverbální, vytvářejí se různě velké skupiny, ukazujeme si, co dokáže komunikační šum. Mnohé děti již v této fázi s překvapením zjišťují, že s tím nebo oním spolužákem „se dá bavit“. Napsala jsem „již v této fázi“, pokud se ale jedná třeba o sedmou třídu a děti se nějaký ten rok „znají“, je to docela udivující. Zatímco význam komunikace dnes již asi nikdo nebude zpochybňovat a každá větší firma má v tomto oboru své zaměstnance uspokojivě proškolené, následující téma tak zpopularizované není. Jedná se o důstojnost lidské osoby a úctu k sobě. Je zarážející, kolik dětí, „do kterých by to člověk neřekl“, má problémy se vztahem k sobě, s přijímáním sebe a vlastním oceněním. Učíme děti, že každý člověk má svoji důstojnost už ze samotné podstaty své existence a ukazujeme jim, že v případě každého z nich je mnoho důvodů, proč si sebe vážit a mít se rád. Teprve, mám-li v pořádku vztah k sobě, mohu vytvářet dobré vztahy k lidem ve svém okolí. To je také třetí stupeň, který nazýváme pozitivní hodnocení druhých. Zde se nejmarkantněji projevuje skutečnost, že pro dítě má ve školním prostředí největší význam to, co zazní od spolužáka, učitel i tady je pouze v pozadí všech aktivit. Tvořivostí a iniciativou máme v projektu EtV na mysli tvořivost uplatňovanou v mezilidských vztazích, včetně oblasti řešení konfliktů a problémů. Pátým tématem je komunikace citů. Mnohé děti, ale ani mnozí dospělí nejsou schopni o svých citech srozumitelně hovořit, pojmenovat je, vůbec přijmout fakt, že city existují a náš život ovlivňují významným způsobem. EtV děti vede k tomu, aby se naučily své city vyjadřovat a usměrňovat. Empatie jako šestý stupeň rozvíjí schopnost vciťovat se do druhého člověka. Jedním z přímých důsledků je zkvalitnění komunikace, větší porozumění pro druhého. V souvislosti právě s empatií se nabízí i možnost zneužití, i tady jsou děti na toto nebezpečí upozorňovány. Již bylo řečeno, že EtV učí děti, aby uměly dát prostor ostatním, ale zároveň, aby zůstaly samy sebou. Právě sedmé téma asertivita je zaměřené na dovednosti spojené s ochranou před slovní agresí, manipulací, s prosazením svých oprávněných požadavků apod. Reálné a zobrazené vzory jsou kapitolou, kdy čerpáme z nepřeberného množství příkladů, které na děti působí. Zde se uplatní ukázky filmů, úryvky z knížek, ale i povídání o skutečných lidech, ať už jsou to lidé obecně známí nebo lidé z okolí dítěte. Není třeba zoufat nad tím, že mnozí „hrdinové“ z pohledu nás vychovatelů nejsou zrovna příkladní. Učitel tady není od toho, aby určoval, který vzor je „špatný“ a který „dobrý“. Leckdy již otázka, zda by nějakého „kontroverzního“ hrdinu chtěly děti za přítele, je samotné přivede k tomu, aby se nad svým idolem hlouběji zamyslely. Devátým stupněm projektu je Pomoc, přátelství a spolupráce např. pomoc fyzická a verbální, služba, dokázat poskytnout ale i přijmout pomoc. Desátým posledním je Komplexní prosociálnost. Cílem je naučit se vnímat svět kolem sebe nejen jako prostředí, ve kterém se dítě bezprostředně pohybuje, ale chápat i širší souvislosti a mít účast i na věcech, které se nás zdánlivě netýkají. Při probírání tohoto tématu lze využít třeba možnosti navštívit nějaký dětský domov a pro místní děti připravit program, uspořádat akci pro lepší poznání problémů menšin apod.

V současné době je součástí výchovného programu ještě šest aplikovaných témat. Týkají se konkrétních oblastí v životě dítěte. Např. Rodina, ve které žijeme směřuje děti k přijetí jejich rodiny, k pochopení skutečnosti, že i ony se podílejí na tom, jak budou vztahy v rodině vypadat. Jakkoliv může být toto téma zvláště v některých případech obtížné, právě tam je zapotřebí děti pozitivně motivovat a nenechat je propadnout do pocitů méněcennosti a skepse kvůli nedobře fungující rodině. V tématu Etika a hodnotový systém je prostor pro filozofické zevšeobecnění osvojených poznatků. Duchovní rozměr člověka je kapitolou, kde vedeme děti k toleranci, pokud jde o vnímání lidí s různým náboženským přesvědčením, ale zároveň i k opatrnosti s poukázáním na nebezpečí různých sekt. Ochrana přírody a životního prostředí je jedním z témat, na které děti dnes už naštěstí „slyší“ a závažnost mnohých těchto problémů vnímají citlivěji než generace jejich rodičů. Ekonomické hodnoty jsou námětem, kde se zamýšlíme nad svým vztahem k práci, ke své profesní kariéře, k vlastnictví, k penězům. Posledním zpracovaným aplikovaným tématem je Výchova k rodinnému životu. V této široké oblasti má své místo sexuální výchova, poukázání na život a zdraví člověka jako na etickou hodnotu a motivace k zodpovědnosti i v tomto smyslu. Tímto je v současnosti výčet celý, ale již se vytipovávají další oblasti, které se budou výhledově zpracovávat.

Projekt EtV podle profesora Olivara splňuje požadavky na průřezové téma Osobnostní a sociální výchova. Etické fórum bude začátkem roku 2006 otevírat devět kurzů EtV pro pedagogy a pracovníky s mládeží. Kurzovné díky spolufinancování Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR je nyní ve výši 3 800,-Kč za celé dva roky. Pro zájemce uvádím adresu webových stránek, kde jsou veškeré kontakty a další informace: www.etickeforumcr.cz

A úplný závěr celého seriálu o EtV bude patřit absolventům kurzu a samotným dětem, které již „etiku“ ve škole mají:

  • Kurz mi umožnil poznat lidi „stejné krevní skupiny“, posílil moji motivaci pro vlastní práci. Ujasnila jsem si své cíle a výchovné směrování v práci s mladými lidmi, získala jsem prožitky nového druhu – prožitky své i lidí ve skupině. Osvojila jsem si teoretický podklad pro praxi; ujistila jsem se, že je to moje „parketa“; kurz mi dal chuť dál pracovat s dospělými a dětmi, podpořil zvědavost a zájem dál studovat, hledat zdroje, literaturu. Didaktika lektorů obohatila moje „spektrum“. Zajímavé bylo poznat kolegy-pedagogy „z druhé strany“ – jako žáky. (kurz Praha)
  • Kurz etické výchovy – to byly dva roky, kterých rozhodně nelituji; setkání s lidmi, kterým jde o stejnou věc, ale i přirozeně navázané vztahy a sympatie; množství hlubokých zážitků v rozhovorech a aktivitách; motivaci pro pedagogickou práci; přesvědčení, že v „marastu doby“ se nemusím jen nečinně utápět, ale je zde řešení; poznání, že Rocheho projekt funguje; hlubší poznání sebe sama; praktické dovednosti z různých probíraných oblastí, které mi pomáhají ve vztazích a jsou přínosem i mému okolí. (kurz Praha)
  • Je to můj nejoblíbenější předmět. Cítím se volně a svobodně. (7. tř.)
  • Díky hodinám etické výchovy se naučíme už dnes samostatně přemýšlet, rozvíjet dobré vlastnosti a schopnosti, přemýšlet vůbec o životě, nepodceňovat se, ale ani se nepřeceňovat, a tak se potom můžeme v životě lépe vyrovnat s různými nesnázemi a potížemi. (9. tř.)
  • Hodiny etiky mi dávají pocit svobody a zjišťuji, že spolužáci nejsou takoví, jak se navenek projevují. (6. tř.)
  • Etika je v poušti studánka s vodou. (8. tř.)

Aktuality

Nabízíme volná místa v právě zahájeném kurzu.
Prohlášení účastníků diskusního fóra ETIKA 2017.
v 8.30 na MŠ Šiškova, Praha 8 (5 min pěšky od metra C – Ládví...
Výroční zpráva Etického fóra ČR za rok 2016 byla schválena
Partneři Podporují nás
© 2012 Etické fórum České republiky