O etické výchově

V současnosti se velmi hovoří o globálních problémech, které ohrožují člověka především v jeho fyzické existenci. Neméně závažné jsou etické a výchovné problémy, které ohrožují člověka v jeho duchovní existenci. Jedním ze způsobů, jak morálně odpovídat na potřeby současného světa, je projekt etické výchovy.

Definice prosociálnosti

Klíčovým pojmem je prosociálnost. Toto slovo je odvozeno z latinského slova socius – druh, společník.Prosociálnost souvisí se zlatým pravidlem mravnosti: „Co (ne)chceš, aby dělali tobě, (ne)dělej druhým.“Prosociálním nazýváme takové chování, které je zaměřené na pomoc nebo prospěch jiných osob, skupin nebo společenských cílů, bez nároku na vnější odměnu. To znamená, že motivem je nějaká vnitřní potřeba.

Cíl etické výchovy – pozitivní ovlivňování postojů a chování člověka

Moderní pedagogika a i etická výchova si uvědomuje sílu a nevyhnutelnost vize. Vize etické výchovy, ze které čerpá svou účinnost a sílu, je vize morálně vyzrálého člověka, který se vyznačuje komunikativností, kreativitou, zdravým sebevědomím a pozitivním hodnocením jiných. Stručně řečeno: Základní vizí etické výchovy je spolupracující a prosociální společenství.

V posledních 20-30 letech se po celém světě uskutečnily různé výzkumné práce, které si vytyčily za cíl odpovědět na otázku, které faktory určují rozvoj charakteru. Většina výzkumných týmů došla k závěru, že rozhodující faktor pozitivního vývoje charakteru je prosociálnost, tzn. pokud si dítě osvojí prosociální postoje a chování, s velkou pravděpodobností vyroste v charakterního člověka.

Projekt etické výchovy má 4 složky:
  • Výchovný program
  • Výchovný styl
  • Osobité metody
  • Rozvoj prosociálnosti

Základní program

probíhá v rámci postupného osvojování jednotlivých sociálních dovedností:

1. Komunikace
Na tomto stupni se žáci seznamují s verbální i neverbální formou komunikace a učí se ji správě užívat s cílem vytvořit pomocí ní prosociální vztah. Při aplikaci etické výchovy zjišťujeme, že žáci mají problémy při aktivním naslouchání a při vedení dialogu.

2. Důstojnost lidské osoby, úcta k sobě
V této kapitole se žáci učí zdravému sebeocenění, které by mělo vyrůstat z vědomí důstojnosti každého člověka. Sebehodnocení musí být přiměřené, nesmí se jednat ani o sebepodceňování ani o sebepřeceňování. Sebehodnocení u mladých lidí je ve velké míře závislé na způsobu, jakým je hodnotí jejich okolí, proto je do programu zařazeno několik aktivit, které žákovi dávají možnost registrovat pravdivé pozitivní hodnocení od svého okolí.

3. Pozitivní hodnocení druhých
Toto téma velmi úzce souvisí s předcházející sociální dovedností. Bez pozitivního hodnocení sebe si nemůže žák osvojit přiměřené hodnocení jiných lidí. Hlavním cílem této kapitoly je rozvoj pozitivního hodnocení druhých lidí v běžných i ztížených podmínkách a pozitivní hodnocení situací a událostí.

4. Tvořivost a iniciativa
Během života se člověk dostává do mnoha situací, ve kterých musí rychle zareagovat na vzniklý problém. Tento stupeň etické výchovy se proto snaží rozvíjet tvořivé myšlení člověka a učí ho tuto tvořivost uplatňovat v mezilidských vztazích.

5. Vzájemné vyjádření citů
Schopnost dobře vyjádřit své city je jedním ze základních předpokladů pro rozvoj sociálních dovedností empatie a přátelství. Na tomto stupni se žáci učí vyjádřit své city, identifikovat se s nimi, ovládat je a usměrňovat.

6. Empatie
Na této úrovni se žáci učí pochopit podstatu a význam empatie pro každodenní život. Hlavním úkolem této kapitoly je naučit žáky vžít se do citů a postojů druhých a následně i do jejich celkové situace.

7. Asertivita
Hlavním cílem této kapitoly je porovnání pasivního, asertivního a agresivního chování, seznámení s asertivními právy a asertivními technikami a jejich nácvik v prostředí třídy a následně i v reálném životě.

8. Reálné a zobrazené vzory
V dnešní době žáci prožívají hodnotové zmatení díky nevhodným vzorům. Hlavním cílem této kapitoly je vychovávat ze žáků kritické diváky ve vztahu k médiím a podporovat pozitivní působení médií. Je ovšem rovněž nutné nabídnout žákům reálné a zobrazené pozitivní vzory a ukázat jim, že i oni mohou pro druhé vystupovat jako pozitivní vzory.

9. Pomoc, přátelství, spolupráce
Pro tyto sociální dovednosti je nejprve potřeba nadchnout. Potom můžeme rozvíjet ochotu a schopnost spolupracovat. Po rozvoji tohoto cíle můžeme následně působit na osvojení prosociálního chování ve všeobecnosti, tzn. pokoušíme se u žáků rozvíjet konkrétní prosociální dovednosti dávání, pomoc, dělení se a přátelství. Posledním cílem tohoto oddílu je rozvoj prosociálního chování ve stížených podmínkách.

10. Komplexní prosociálnost
Pokud chceme u žáků a studentů rozvíjet komplexní prosociálnost, musíme nejprve žáky naučit vnímat otázky sociální etiky a konkrétní příklady komplexní prosociálnosti. Tento faktor především předpokládá, že pedagog bude pracovat na rozvíjení porozumění ve vztahu k etnickým skupinám a národnostním menšinám. Teorie by ovšem nic neznamenala bez praxe, proto program etické výchovy počítá s aktivní účastí studentů a žáků na prosociálních akcích nevládních organizací, obcí nebo měst.

Aplikační témata

Aplikační témata jsou zaměřena na uplatnění získaných základních etických postojů a dovedností při řešení konkrétních problémů, přičemž uvedená aplikační témata neuzavírají široké možnosti aplikace etiky do různých oblastí lidské činnosti. Metodicky a didakticky jsou zpracovaná tato témata:

  • Rodina, ve které žijeme
  • Etika a hodnotový systém
  • Lidské hodnoty
  • Ochrana přírody a životního prostředí
  • Ekonomické hodnoty
  • Výchova k sexuálního zdraví a k rodinnému životu

Výchovný styl etické výchovy

Etická výchova se snaží vytvořit přátelský, ale náročný a ve svých požadavcích důsledný vztah mezi učitelem a studentem. Podle metodiky projektu je tento vztah možno vytvořit na základě následujících zásad:

  • Vytvořit ze třídy výchovné společenství
    Výzkumy dokázaly, že pokud jsou ve společenství dětí dobré vztahy, je též příznivě ovlivněna práce učitele s dětmi, děti si navzájem pomáhají a jsou spravedlivé. Vytvoření tzv. „caring comunity“ se i v zahraničních výchovných projektech považuje za prvořadý výchovný prostředek. Děti jsou vedeny k činnostem, při kterých se učí zlepšovat vzájemné vztahy, a to přispívá k celkově pozitivnímu vyladění na druhé.
  • Používat minimálně odměny a tresty
    Každý rodič i učitel by měl přijmout dítě jako hodnotu, i když se dítě vymyká jeho představám.
  • Vytvářet radostnou atmosféru
    Učitel etické výchovy by se měl snažit při hodinách vytvářet atmosféru přátelství a radosti. Jen za těchto podmínek může dojít k dostatečnému osvojení jednotlivých sociálních dovedností.
  • Stanovit jasná pravidla hry
    Základní funkcí v životě dítěte mají jen interiorizované zásady. Ty si člověk vytváří a osvojuje skrze sociální učení během života. Společnost, která na jedince působí a ovlivňuje jej, má vliv na to, jak toto zvnitřnění bude probíhat. Dítě, které nenaučíme přijímat zodpovědnost a zachovávat určitá vnější pravidla hry, žije chaoticky a neumí se orientovat mezi lidmi.
  • Přijmout druhého takového, jaký je – vyjádřit mu sympatie
    Každý rodič i učitel by měl přijmout dítě jako hodnotu, i když se dítě vymyká jeho představám.
  • Vybízet k prosociálnosti
    Výsledky výzkumu potvrzují příznivý vliv tohoto faktoru na zvyšování prosociálnosti. Podle výzkumů vybízení slabé intenzity prakticky neovlivní chování dítěte. Vybízení dítěte střední intenzity spojené s vhodnými argumenty je vysoce účinné. Velmi intenzivní a ustavičné vybízení vzbuzuje odpor a vyvolává spíše opačný účinek.
  • Do výchovného procesu zapojit rodiče
    Na dítě velkou měrou výchovně působí škola, ve které dítě tráví spoustu času. Je proto důležité, aby škola s rodiči navázala dobré vztahy, aby se jistým způsobem spojili a stali se partnery při výchově dětí. V rámci etické výchovy děti dostávají úkoly, na jejichž řešení spolupacují s rodiči.
  • Induktivní disciplína
    Nežádoucí chování u dětí řeší dospělí často zesměšněním dítěte nebo fyzicky agresivní reakcí. Ta nevede k vyhasnutí nežádoucího chování, ale naopak rozvíjí v dětech agresivitu, a případně v nich vyvolá opačnou reakci. Tím, že vychovatel dítěti vysvětlí následky jeho nesprávného chování, usměrní tak pozornost dítěte na důsledky jeho činnosti pro jiné dítě. Induktivní disciplína podporuje empatii a prosociálnost a přispívá k osvojení interiorizované sebekontroly. Při jejím použití bychom se měli vyhnout globálním soudům. Měli bychom děti naučit řešit konflikty neagresivním způsobem.
  • Atribuce prosociálnosti
    Děti se stávají takovými, za jaké je považujeme. Podle zahraničních odborníků je tato výchovná zásada jednou z nejsilnějších výchovných prostředků. Člověk má tendenci přijmout názor o sobě, zvláště vysloví-li jej vážená osoba.

Metody

Etická výchova nemá vlastní metody. Používá nejvíce zážitkovou metodu. Studenti se učí především z vlastního prožívání zážitků, které potom přirozeným způsobem ovlivňují jejich postoje a chování. Učitel zůstává v pozadí. Jeho hlavní úloha spočívá v tom, že vytvoří zajímavou situaci a nechá děti uvažovat, diskutovat, experimentovat a získat novou zkušenost. To znamená, že učitel hraje úlohu moderátora a děti se „vychovávají“ samy. Nejčastěji používané metody jsou: anketová metoda, zážitková metoda a učení posilováním žádoucího chování.

Vyučovací proces

Cílem metod a prostředků používaných v etické výchově není jen informovat žáka, ale umožnit mu, aby si vytvořil na dané téma vlastní názor a osvojil si přiměřené postoje a chování. K tomuto cíli vedeme hodiny etické výchovy optimálním uspořádáním, a to do těchto čtyř fází:

  1. Senzibilizace – cílem je pochopit určitou skutečnost, význam a smysl tématu, o kterém se hovoří. Zahrnuje kognitivní i emocionální senzibilizace pochopení a emocionální ztotožnění se s představovanou hodnotou, tématem. Mezi typické formy práce na tomto stupni patří například pozorování, psychohry, prezentace pozitivních vzorů chování. U malých dětí se osvědčily hry a pohádky.
  2. Hodnotová reflexe – je snaha o pochopení teoretických nebo empirických základů a motivů a vede k zdůvodnění nebo zevšeobecnění. hodnotovou reflexi nelze oddělit od senzibilizace, přičemž senzibilizace je bez hodnotové reflexe bezcenná. Typickými formami práce jsou dialog, hodnocení, chvíle ticha.
  3. Nácvik ve třídě – zahrnuje experimentování s určitým druhem chování, vyzkoušení a nácvik způsobilostí, hraní rolí, scénky, slohové práce, interview se skutečnými nebo fiktivními osobami. Vychovatel dá žákovi zpětnou vazbu která je důležitým prvkem tohoto kroku. Má posilovat správné provádění aktivit např. vyzdvižením sebemenšího pokroku. Provede-li žák danou aktivitu nesprávně, je na to upozorněn nepřímo, například zopakováním instrukce.
  4. Reálná zkušenost (zevšeobecnění a transfer) – může být charakterizována jako zaměření pozornosti žáka na aplikaci osvojené látky v reálném životě. Tomuto účelu slouží záznamy pozorování chování lidí, vedení deníku o zkušenostech s aplikací osvojených způsobilostí, výstřižky z časopisů a novin týkající se daného tématu, rozhovory v rodině na dané téma atd.

Aktuality

Diskusní fórum – říjen 2017.
Nový bankovní účet od 1. 7. 2017: 2901234989/2010
v 8.30 na MŠ Šiškova, Praha 8 (5 min pěšky od metra C – Ládví)
Kurz Etické výchovy od 30. 9. 2017, ZŠ ...
Partneři Podporují nás
© 2012 Etické fórum České republiky